Je to asi pracovní deformace, ale úvodní slovo za mě nesmí chybět. Ráda bych vám totiž přiblížila své pohnutky. Proč tohle vlastně dělám?
Už od mala ráda píšu, začalo to psaním různých povídek, příběhů a kravinek. Pokračovalo to vedením školního časopisu na základní škole i na gymnáziu. V první práci jsem psala spíš okrajově, překládala jsem články a popisky produktů z angličtiny. To vše jsem pak zúžitkovala, když jsem přebírala po odcházející kolegyni interní tištěný časopis, který jsem následně přetavila do monstrózního nástroje pro interní komunikaci, který je pro mě jako druhé dítě. Tenhle nástroj měl hlavní účel a to být interní zpravodajský portál, do kterého jsem přispívala většinově jen já (a o tom celém ještě jindy...). No a tak se dostáváme k jádru pudla, psaní mi teď při rodičovské hrozně chybí.
V hlavě se mi rodí tak pět článků denně, ale nebyl čas, chuť nebo motivace. Ono přeci jen doba koronavirová je jedna velká demotivace sama o sobě. Nedávno jsem ale poslouchala podcast se svou oblíbenou lektorkou francouzštiny Anet Pernicovou (www.franinanamaterske.cz) a když jsem s ní pak probírala svoje dojmy z toho, trošku mě popíchla k tomu, že mám co říct. Tak já doufám, že si to bude myslet i někdo další.
Svůj život s alopecií vám budu cpát, až budete prosit, že už o ztrátě vlasů nechcete číst. Ráda bych vám, ale taky řekla něco víc o svém životě, koníčkách a práci. Proč jsem to ale nazvala Máma s alopecií? Nechci vám určitě cpát žádné chytré mateřské rady, ale možná se občas o nějakém dětském tématu rozepíšu, pokud vás to bude zajímat. Protože to je teď alfa a omega mého života. Honzovi bude už skoro rok a brzy asi začne přemýšlet nad tím, proč tátu tahá za vlasy a mámu za šátek a možná se i začne ptát. Zatím si užívám, že mě miluje, ať vypadám jakkoliv. Uvidíme, jak tomu bude, až bude chodit do jesliček nebo do školky a děti se začnou ptát, kam jeho mámě zmizely vlasy, když má najednou šátek.
Už jsem se dřív setkala s otevřenými ústy malých holčiček, když jsem si ve fitku sundala šátek po cvičení. Myslím, že je důležité, aby každé dítě vědělo, že lidi jsou odlišní a dříve nebo později potkají spoustu „divných“ lidí. Určitě není slušné, aby na ně zíraly, ukazovaly si nebo hned začaly drbat. A to se budu snažit Honzovi co nejdříve vysvětlit.