Letošní rok nebyl z hlediska některých aspektů úplná hitparáda, ale já ho rozhodně řadím mezi velmi vydařený rok a doufám, že 2023 bude aspoň takový ne-li lepší.
Cestování
2022 jsme začali stylově pravoslavnými Vánocemi na Ukrajině. Ano, přesně měsíc před začátkem války jsme se vydali autem za našimi známými v Podkarpatské Rusi. Byl to úžasný týden plný výletů, krásné přírody a strašně milých lidí. Na pravoslavné Vánoce musíte mít pořád dveře otevřené, i pro všechny kolemjdoucí a všechny obsloužit jako svou vlastní rodinu. A my jsme se rozhodně cítili jako součást rodiny. Nikdo tam tenkrát nevěřil, že válka začne, všichni si mysleli, že USA si vymýšlí. Bohužel byli velmi nemile překvapeni. A tak jsme všem pak to jejich pohostinství mohli záhy vrátit. Manžel pracuje ve stavebnictví, takže jsme dávali dohromady různou pomoc pro rodiny jeho pracovníků a spoustu dalších. Bylo to opravdu náročné, ještě měsíc předtím jsme tam byli, užívali si tu krásnou zemi a pak přišlo tohle...
Nechci ale zacházet do pesimistických vod. Na to, že jsme byli nějaké tři roky téměř bez dovolené, jsme si to letos opravdu užili. Manžel totiž již před 9 lety stavěl na jednom maledivském ostrově soukromý hotelový resort pro českého investora. Hotel stále stojí a stále se tam dělají nějaké stavební úpravy, plus na letošek připadla velká rekonstrukce a on u toho zase mohl být. Kromě toho, že byl hodně málo doma, to mělo ale své výhody, v září jsme tam vyrazili za ním. Do ráje. Doslova. Nádherná příroda, kaloni vám létají nad hlavou, azurové moře a klid, pohoda, skoro žádní lidé. Myslím, že s tímhle mám zas na pár let s dovolenou útrum. :)
Udělala jsem si taky skvělej výlet do Liverpoolu. Miluju totiž tamní fotbalový klub a jsem dlouhá léta jeho fanynkou. You'll never walk alone mám vytetované na noze. Koupila jsem si i šíleně drahý lístky na jejich zápas, abych si to fakt nejvíc užila. Těšila jsem se jako malá, dovolená sama se sebou. Na letišti v Dublinu, kde jsem přesedávala, jsem se dozvěděla, že zemřela královna. Tragická zpráva, dalo se to trochu čekat, měla úctyhodný věk. Bohužel s tím se ale zrušily veškeré sportovní a kulturní akce, v celé zemi byl státní smutek. Takže můj sen se velmi rychle rozplynul. Užila jsem si krásný 3 dny v Liverpoolu, se spoustou Beatles zážitků, jen ten fotbal chyběl. Tak snad jindy.
Život s dvouleťákem
Myslela jsem si, že život s miminem je náročný, to jsem se dost mýlila. A bude asi hůř. Náš malý chlapák se hodně snaží prosazovat a samozřejmě je fajn, že se s ním člověk dokáže trochu lépe domluvit, ale žádné domluvy moc neplatí. :) Ještě ke všemu sice mluví a hodně, jenže tak 90 % nerozumím. Kecy o tom, že jazyku dětí rozumí nejlíp máma, mě ani neotravujte. Já mu prostě NEROZUMIM. A když už mi to opakuje po desátý, tak už mi začíná nabíhat žilka na čele.
Začali jsme se bohužel dívat na televizi, dva roky jsem tomu hodně silně odolávala, ale když zůstali s tatínkem sami doma, tak to nějak prasklo. Je to super pomocník, když je dítě nemocné a má zůstat v klidu (ještě jednou mi tohle doktorka poradí, tak ji asi vezmu pánvičkou po hlavě – kdo někdy viděl dvouletý dítě v klidu, i když umíralo na horečky?), když stále vstává v 5 a vy se chcete trochu dospat nebo když se chcete aspoň jednou denně v klidu najíst. Jinak je to pekelný nástroj. Nejdřív jsem si teda vysnila, že budeme společně koukat na různé disneyovky, jenže miláček u ničeho nevydrží, 100+1 dalmatini se mu nelíbí, Lví král není zajímavej, Auta, i když miluje McQueena i Buráka, tak vidět nechce a Olaf mu vůbec nepřijde vtipnej. Na začátku byl osvědčený hit Autíčko Otík a Ovečka Shaun, jenže někdo se rozmlsal a pokračovalo to Tlapkovou patrolou (s tou musíme mít doma asi tak všechno), Plamínkem a čtyřkolákama a pak objevil YouTube. Jak konstatovala moje kamarádka nedávno: „Tvoje dvouletý dítě sleduje youtubery?“. Ano. Vlad a Niky, dva kluci s malým bráchou, kteří si hrají s autíčkama, jezdí na různé výlety a žijou si svůj americký sen. Některý díly už znám nazpaměť.
Taky začal chodit do soukromé školky, což je super, protože i když mám doma všechny vydání Mámou hravě a podobný profily sleduju různě na sociálních sítích, tak jakákoliv domácí aktivita byla nuda. Ve školce, světě div se, se zapojuje a já jsem šťastná, mohu v klidu pracovat, vyvenčit psy, uklidit, nakoupit a on se skvěle baví. Ne, nechci se bavit o tom, jestli je to dobře nebo špatně, my jsme oba spokojený a to je hlavní.
Práce na plné obrátky
Od začátku roku jsem redaktorkou v Pozitivních zprávách, jsem za takovou příležitost moc ráda, napsala jsem spoustu článků a hlavně dělala rozhovory s plno zajímavými lidmi. Nabrala jsem i další klienty, pro které píšu a neuvěřitelně mě to naplňuje. Samozřejmě čas od času se mi do něčeho nechce, ale nic asi nemůže být dokonalé.
Po dvou letech covidu jsme konečně měli rok plný sportovních turnajů Prague's Barrel, které pomáhám pořádat a bylo to neuvěřitelné. Ty turnaje a lidi, co na ně jezdí, prostě miluju, je to ta nejlepší práce na světě a strašně mi to chybělo. Taky jsme se ucházeli o pořádání Evropských firemních sportovních her v roce 2027, takže jsem v květnu vyjela s kolegy na pár dní do Bordeaux přednést náš plán celé federaci. Bohužel jsme prohráli s Aténami, ale byl to skvělý zážitek. Už se nám jednou famózní hry v roce 2013 povedly, takže věřím, že to klapne zase někdy jindy.
Abych toho snad neměla málo, přihlásila jsem se ještě jako dobrovolník do Česko.Digital, což je super organizace, která sdružuje lidi z různých oborů, kteří pomáhají na projektech pro neziskové organizace. Mrkněte a můžete klidně přiložit ruku k dílu.
Alopecie trenduje
Blog v březnu oslaví 2 roky a já někdy ze začátku roku dokonce 10 let od toho, co mi vypadaly vlasy a chlupy kompletně. Sice nejsem nějaký influencer, ale blog má skvělá vyhledávání na výraz alopecie a to je, proč to dělám. Aby lidé měli informace. A každá zpráva od vás, že vám to nějak pomohlo, mě hrozně moc těší.
Snažím se hodně odpovídat a být vidět v naší skupině na Facebooku, protože mi přijde, že se nějak nebezpečně rozšiřuje. Začala jsem pořádat online setkání, na tom prvním jsme si povídaly s holkama 3 hodiny a bylo to skvělý.
Osvětu také děláme s Kolibříci pomáhají, z. ú. Konečně světlo světa spatřil projekt Poselství a hodně lidí se díky němu dozvědělo o alopecii a my holohlavci jsme se taky mohli potkat. Byly jsme se zakladatelkou kolibříků Lenkou také v plzeňské televizi a proběhlo spoustu článků tiskem. Lenka plánuje další super aktivity, takže se moc těším, že toho budu součástí. Tak trochu náhodou jsem se ještě objevila v klipu Raega k písničce Moje tělo, která má úplně neuvěřitelné poselství, které myslím my všichni moc dobře známe. Videoklip se na YouTube stále drží mezi nejvíc trendy videii v ČR, což je úžasné.
Zatím mohu říct, že mě v příštím roce nejspíš uvidíte i na ČT a vydá se se mnou také rozhovor nebo můj příběh v CNN Prima News. To všechno dělá strašně moc, aby lidé alopecii přijmuli jako běžné onemocnění, nekoukali na nás divně, nebo si nemysleli, že umíráme na rakovinu. Abychom se všichni mohli cítit ve svém těle trochu lépe a normálně.