S Eliškou jsem se seznámila přes jednu facebookovou skupinu. Nemáme společnou jen alopecii, máme skoro stejně staré děti a zálibu v psaní. Jak vypadá její životní cesta s vypadáváním vlasů?
Eliška se narodila v Nymburce, ale většinu života prožila v Lysé nad Labem nebo jejím okolí. Považuje se za člověka, který potřebuje pomáhat lidem, i proto se přihlásila k práci u Městské policie, kde dělala 13 let. Práce ji ale nenaplňovala tolik, jak by chtěla. Momentálně je na mateřské dovolené s roční holčičkou. Už skoro 15 let trpí alopecií areata, tedy lokálním výpadkem vlasů. Je vášnivou motorkářkou, sportovala, učí se na bicí, ráda čte a také píše, i když na to již není tolik času.
Jak to u tebe s vypadáváním vlasů začalo?
Myslíš, že to tedy mělo spojitost?
To nevím, já si to myslím a řada lidí včetně doktorů si myslí, že to ta nehoda mohla spustit. Prý k tomu dochází často až po nějakém větším stresu, tedy až se to tělo uklidní. Začaly se mi dělat taková kolečka na hlavě, první jsem pozorovala úplně vzadu na zátylku. Říkala jsem si, to nic není, to zase doroste. Ale ono se to zhoršovalo a zhoršovalo, dalo se to teda ještě docela zakrýt, ale rozhodla jsem se změnit účes, abych těm vlasům ulehčila. Nechala jsem se ostříhat asi po ramena, předtím jsem je měla nad zadek.
Byla jsi s tím u doktora?
V té době jsem to ani moc neřešila, začala jsem to řešit až po nějaké době, když už jsem bydlela v Praze a dělala u policie. V Praze byla dostupnost lékařů lepší a také se to zase začalo horšit. Šla jsem na kožní a tam mi řekli možné příčiny, ale těch možností bylo spoustu, nejen stres. Už to přeci jen byla nějaká doba od té nehody a pořád mi to vypadávalo, rostlo, vypadávalo. Šla jsem na různé testy, ale nic se nepotvrdilo, štítná žláza i výsledky krve byly v pořádku. Nějakou dobu jsem tam docházela na sněžení (tekutý dusík). Docela to pomáhalo a na těch místech, kde se aplikoval, to rostlo, ale jinde zase vypadávalo. Byl to takový neustálý boj. Po nějaké době, když jsem se zase přestěhovala, jsem tam přestala docházet. Dokonce si pamatuji, že asi rok jsem neměla ani jedno holé místo. Ale jak se to stalo, to vůbec nevím.
Jak to pokračovalo dále?
Pořád s tím tak nějak bojuji, neustále se objevují nová místa a stará zarůstají. Člověk z toho samozřejmě není psychicky v pořádku. Pořád vlastně myslíš na to, že se to zase vrátí. Když jsem se odstěhovala z Prahy, asi 7 let od prvního výpadku vlasů, tak už se mi ani nedařilo ty místa skrývat. Rozhodla jsem se, že nemá smysl vlasy na hlavě držet. Měla jsem kamarádku kadeřnici, která mě chodila stříhat, protože do normálního kadeřnictví jsem nebyla schopná jít. Tak jsem jí řekla, že už nemá smysl se s tím trápit a ať vezme strojek. Několikrát se ujišťovala, jestli to myslím vážně a já byla opravdu rozhodnutá. Bylo to těsně před Silvestrem a já šla slavit s kohoutem na hlavě, protože zrovna tam jsem nějaké vlasy měla. (smích) Měla jsem najednou novou image. Všichni mi říkali, že mi to sedí. Jsem potetovaná a mám takové klučičí zájmy, třeba motorku, takže je pravda, že to k sobě nějak zapadlo.
Lidi kolem tebe to přijali dobře?
Jak kteří, cizí lidi na ulici měli takové pohledy, hlavně ženy, jako že jsem blázen, jak to vypadám. Moje okolí to přijalo, protože věděli, že se trápím už nějakou dobu. Od těch, co mě neznali, ty pohledy nebyly úplně příjemné. Já jsem změnila i dost šatník, jednu dobu jsem se dokonce stylizovala do gothik. Takže si spíš mysleli, že jsem fakt magor, než aby jim došlo, že mám nějakou nemoc.
Jsi to tak trochu kamuflovala…
Ano, o to jsem se pokoušela, ale zjistila jsem, že mi to asi psychicky spíš ubližuje. Protože lidé mě brali úplně jinak, než jaká jsem ve skutečnosti byla. Mysleli si, že jsem drsňačka a to mi nedělalo dobře. Hrozně jsem se tím užírala. Já totiž kromě alopecie mám ještě vitiligo, to mám už asi od puberty, je to také autoimunitní. K tomu mám alergii a astma. Prostě všechno špatně s mojí imunitou. Ale podle testů jsem úplně zdravý člověk. (smích
Zmínila jsi, že to poznamenalo tvou psychiku, jak jsi s tím bojovala?
Hodně jsem se v tom utápěla, svým způsobem se i litovala. Nebyla jsem v pořádku s tím, jak vypadám, vzpomínala jsem na to, jak jsem vypadala dříve. Ještě se k tomu přidalo, že jsem kvůli zdravotním problémům se zády nemohla sportovat, což pro mě byla rána, protože jsem od malička velký sportovec. Hodně jsem běhala, mám ráda bojové sporty, chodila jsem do posilovny, jezdila na koni a spoustu dalších aktivit. Ale najednou jsem něco přibrala, moje svaly se „rozkydly“. Byla jsem prostě rozkydlá, plešatá a flekatá. Nespokojená sama se sebou. To se mnou opravdu zamávalo. Měla jsem období, kdy jsem byla na facku. Když se ohlédnu, tak obdivuji svoje přátele, že se se mnou stále baví a že to se mnou přežili.
Praví přátelé umí podržet…
Ne všichni to vydrží, i když ví, s čím se potýkáš. Znám i skvělé přátele, kteří se na někoho vybodli kvůli mnohem malichernějším věcem. Opravdu si jich proto vážím, několikrát jsem jim za to poděkovala. Naštěstí jsem se z toho nějak vyhrabala. Snažila jsem se na sobě pracovat a pracovat na sebelásce. Hlavně abych se neohlížela neustále za minulostí, snažím se teď žít přítomností.
Když zmiňuješ přátele. Jaké je randit, když nemáš vlasy?
Když jsem šla na první rande s otcem mé dcery, tak jsem měla vlasy úplně na krátko a šla jsem tam s parukou. Měla jsem ale vyfocené, jak vlastně vypadám normálně, i ta holá místa. Dopředu jsem si říkala, že toho chlapa nechci balamutit a že mu narovinu řeknu, jak se věci mají. Což se stalo a on se neleknul a neutekl, byl úplně úžasný. Což mě překvapilo, do té doby jsme se potýkala s různými reakcemi ze stran mužů. Vůbec mu to nevadilo a neřešil to.
Takže nosíš i paruky a šátky?
Mám paruku ze syntetického vlákna, protože ty z pravých vlasů jsou drahé. Ale pro mě to nošení během léta bylo úplně nepředstavitelné. Mám i spoustu šátků, abych je mohla různě kombinovat s oblečením, ale také mi v nich bylo hrozné horko. Nejkomfortnější jsou pro mě vlastní vlasy, i když třeba jen na půlce hlavy.
A jak jsou na tom tvé vlasy teď?
U mě se to tak nějak střídalo pořád. Buď jsem na hlavě měla pankáče, nebo vůbec nic, nebo jsem měla třeba půl hlavy holou a druhou půlku dlouhou, což bylo v té době moderní. Vždy jsem se přizpůsobovala těm holým místům. A než jsem otěhotněla, tak jsem měla vlasy na ježka. V těhotenství mi ty vlasy pěkně narostly a hodně se to zlepšilo. Mohla jsem chodit bez šátků, paruky, měla jsem svoje vlasy i když s pár holými místy. Při kojení to ještě bylo dobrý, ale nějak kolem 6. měsíce, mi zase začaly hodně vypadávat. Současný stav je tedy takový, že mám na hlavě zbytky vlasů (dceři je rok a měsíc) a ty si nějak držím, ani nevím proč. Asi protože jsem máma a mám tu holčičku, tak chci vypadat jako máma. Teď nosím hodně kšiltovku a do té díry vzadu si dávám zbytky vlasů jako culík. Pořád doufám, že to bude zase dorůstat.
Bereš nějaké vitamíny nebo ses ještě jinak léčila?
Jinou léčbu kromě toho sněžení jsme nepodstoupila. Doktoři mi předepisovali různé vodičky a léky, ale mě to přišlo k ničemu a přestala jsem to používat. Za mě je to akorát tahání peněz z kapes, když nemáme záruku toho, jestli to pomůže. Moje mamka neustále razí heslo, že Revalid je skvělej a dokonce je registrován jako lék. Já jí pořád říkala, že v mém případě jsou to vyhozené peníze, kup mi radši něco jiného. Ale ne, ona jednou přišla, že mi to koupila. Takže je teď beru, ale nevím. Mělo by to posílit ty vlasy, které ještě mám, ale s tím dorůstáním si nejsem úplně jistá.
