top of page

Anonym: Můj více než třicetiletý boj

Obrázek autora: Barbara Tesařová
Barbara Tesařová
před 12 minutami
Minut čtení: 8

Přišel mi jeden příběh, hodně smutný a hluboký příběh, který mohu zveřejnit pouze anonymně, ale i tak to dá spoustu síly a kuráže něco takového sepsat a sdílet. O mně víte, že jsem s alopecií docela srovnaná a nesu to celé dobře, ale ne každý to tak má a každého to zasáhne jinak. Je dobré vidět i tuhle stránku věci. Sdílím tento příběh tedy přesně tak, jak mi přišel.

Od patnácti let mi padají vlasy. Trápí mě to už neuvěřitelných 32 let. V pubertě, kdy si ostatní holky začínaly hrát s účesy, prožívaly první lásky a objevovaly svou ženskost, já jsem poprvé poznala strach z každého ranního pohledu na polštář a do zrcadla. Zatímco moje vrstevnice řešily, jaký střih je zrovna v módě, já jsem se potýkala s tím, co mi bralo půdu pod nohama a zasahovalo moji sebeúctu. Bylo to neuvěřitelně těžké období, stud, schovávání se a pocit, že jsem úplně jiná než ostatní.


Každý odchod z domu se změnil ve smutnou hru. Hodiny strávené před zrcadlem, kdy jsem upravovala a lakovala zbylé prameny, abych zakryla první holá místa. Venku se mým největším nepřítelem stal obyčejný vítr. Stačil jeden silnější závan, který by mi odkryl hlavu a propadala jsem panice. Okamžitě se dostavil hrozný strach z pohledů kolemjdoucích a z toho, že mě někdo odsoudí nebo na mě bude zírat s lítostí či odporem.


Zatímco moji spolužáci žili sportem a zábavou, pro mě byly tyto chvíle noční můrou. Jakýkoliv prudší pohyb, běh, skákání nebo nedejbože plavání znamenalo riskovat, že se maskování rozpadne a všichni uvidí pleš. Často jsem se raději vymlouvala, schovávala a stranila kolektivu, jen abych se nemusela vystavit té strašné představě ponížení.


Místo bezstarostného dospívání, tak začal kolotoč po ordinacích, ze kterého se už nešlo odpojit. Kožní ambulance se stala mým druhým domovem. Následovaly roky různých procedur, které se slévaly v jeden nekonečný stereotyp – neustálý smrad tekutého dusíku a mastných krémů, pálivé vodičky a chladné světlo z modrého laserového hřebenu, kterým jsem si den za dnem s nadějí i zoufalstvím jezdila ve stacionáři kožního oddělení po hlavě. Někdy sice přišel pocit úspěchu, když se na chvíli objevilo mírné zlepšení a pár nových vlásků, ale většinou to byl jen vyčerpávající boj bez výsledku, který končil dalším zklamáním. Kolem mých pětadvaceti let už byly lysiny větší, ale pořád jsem s tím ještě uměla žít a maskovat to. Bývalo lépe i hůř, ale tehdy jsem stále věřila, že se to jednou spraví.


Nespravilo se to…

Žila jsem v neustálém napětí, co přinese další den, ale tehdy mi vlasy naštěstí ještě nevypadaly skoro všechny. Pořád se dalo s vypětím všech sil něco maskovat, pořád jsem nějak bojovala. A pak přišel rok 2008 a s ním můj první porod.


V těhotenství se stal zázrak. Moje vlasy byly najednou nádherné. Husté, pevné, zdravé. Poprvé po tolika letech jsem nemusela ráno kontrolovat polštář, nemusela jsem se bát zrcadla ani větru. Dva roky jsem kojila a celé to období bylo jako dar z čistého nebe. Vlasy byly prostě super a já jsem po strašně dlouhé době zažívala ten skvělý, normální pocit, kdy jsem se cítila jako krásná a sebevědomá žena, která se nemusí schovávat. Na chvíli jsem uvěřila, že to nejhorší mám za sebou.


Jenže pak přišel čas vrátit se do práce. S novou rolí mámy přišel i návrat do pracovního procesu, tlak na výkon, každodenní stres a kolotoč povinností. A s ním se s děsivou jistotou vrátil i můj starý démon. Vlasy začaly znovu padat. Ty první nové výpadky po dvou letech absolutního klidu bolely snad víc než ty v patnácti. Byl to hluboký pád z výšky zpět do té samé úzkosti, do toho samého strachu z každého fouknutí větru a z každého pohledu kolegů v práci. Ta iluze uzdravení se rozpadla já jsem věděla, že ten nekonečný boj začíná nanovo.


Z nuly na sto

V roce 2012 přišel absolutní šok. Během krátké doby bylo sedmdesát procent mých vlasů pryč. To už nebylo co maskovat, nebylo co zakrývat. Ten pohled do zrcadla bolel tak moc, že se to nedalo vydržet. Skončila jsem u lékařů na specializovaném kožním oddělení. Následoval bolestivý odběr tkáně z vlasové pokožky, který mi do té doby nikdo neudělal. Teprve tam padl ten definitivní verdikt, že trpím Alopecií areata.


Nastoupila jsem na agresivní léčbu cyklosporinem, která trvala zhruba rok a půl. Moje tělo dostávalo strašně zabrat, ale byla jsem ochotná snést cokoliv. Poté mě převzal imunolog, který zjistil imunodeficienci. V rámci jeho terapie jsem chodila i pravidelně darovat plazmu. Každá návštěva u lékaře, každý odběr, každá nová naděje mě stály neskutečné množství sil. I když se nakonec objevilo mírné zlepšení, realita byla neúprosná. Musela jsem si pořídit paruku. Poprvé v životě. Byl to moment hluboké bezmoci a prohry, kdy jsem měla pocit, že jsem ztratila kus sebe samé.


V roce 2016 přišlo druhé těhotenství a s ním další neuvěřitelný zvrat. Moje tělo jako by v sobě opět našlo sílu a vlasy mi znovu kompletně narostly. V naprostém pořádku zůstaly po celou dobu i během následujících dvou let kojení, až do roku 2017. Byly to dva roky, kdy jsem si znovu užívala ten zapomenutý pocit svobody. Mohla jsem sportovat bez strachu, mohla jsem jít ven a neřešit, jestli fouká vítr. Jenže ten strach tam někde vzadu v hlavě byl pořád. A bohužel oprávněně. Jakmile skončilo toto hormonální období, vlasy začaly padat nanovo.


Rok 2019 mě srazil na kolena. Velké výpadky. Znovu paruka. Rok 2020 byl jen o obcházení lékařů. Na kožním oddělení mi opět psali dusík a hřeben, jako bych se vrátila do svých patnácti let. Zkoušela jsem vše, co moderní medicína nabízela, bez ohledu na peníze. Podstoupila jsem drahou mezoterapii a plazmaterapii, nechala si aplikovat bolestivé injekce přímo do vlasové pokožky atd. Pokaždé jsem v duchu prosila, aby to už konečně zabralo.


Přišlo přijetí?

Před pěti lety se ale něco změnilo. Řekla bych, že posledních pět let jsem to konečně přijala. Paruka se stala mojí součástí. Přijala jsem ji jako kus sebe samé a docela to zvládala. A v roce 2025 to dokonce vypadalo, že dlouhý boj končí. Vlasy neuvěřitelně narostly. Poslední holá ložiska jsem ještě úspěšně maskovala, ale konečně jsem mohla sundat paruku. Ten pocit svobody byl nepopsatelný. Bylo to tak neskutečně příjemné. Cítila jsem se skvěle.


Jenže teď je rok 2026. Od jara jsem začala cítit ten známý a zlý pocit. Nejprve jen malé místo, které jsem dokázala zakrýt. Ale pak se to rozjelo rychleji, než jsem stihla vůbec zareagovat. Léto bylo plné improvizací – účesy, které jsem nikdy nechtěla nosit, šátky, kloubouky, kšiltovky, které jsem si kupovala jen proto, abych měla pocit, že mám nad situací aspoň nějakou kontrolu. A pak přišel okamžik, kdy už zase nebylo co skrývat. Po dvou letech klidu mi zase vypadala půlka vlasů. Teď jsem si opět pořídila paruku, že to zase zvládnu. Ale tentokrát to nebylo ani trochu osvobozující. Nebyl to návrat k jistotě. Byl to návrat k něčemu, o čem jsem doufala, že už se k tomu nikdy nevrátím.


Dnes je mi 47 let a kvůli alopecii stále trpím nízkým sebevědomím. Strašně mě to omezuje a neustále táhne ke dnu. Vím, co mi všichni říkají, vím, že jsou to „jenom“ vlasy. Ale pravda je taková, že jsem se s tím ve skutečnosti nikdy nesmířila. A ať se snažím sebevíc, to temné období se stále vrací. K tomu všemu se teď přidala stálá únava, hormony a moje nálada se mění ze sta na nulu během vteřiny. Procházím hrozným obdobím – možná už přišla i menopauza. Hrozně se podceňuji. A když už v sobě posbírám poslední zbytky sebevědomí, stane se, že mě někdo shodí. Někdy a věřím, že úplně nechtěně i moji nejbližší (nemyslím tím mou blízkou rodinu), když útočí na mou třeba pracovní hodnotu a nerozumí tomu, jak se snažím být silná. Pak padám zase na úplné dno a nevím, jak dál.


Ničí mě to osobně i profesně. V práci jsem manažerkou, mám zodpovědnost, lidé se na mě dívají jako na někoho, kdo má věci pod kontrolou. Sedím na poradách, rozhoduji o projektech, vedu lidi, a přitom pod stolem zatínám pěsti a v duchu kontroluji, jestli mi paruka nesklouzla, jestli to někdo nepoznal. Navenek nosím masku profesionálky, ale uvnitř sebe mám často pocit, že se mi všechno rozpadá. Nízké sebevědomí, pocit méněcennosti, neustálé porovnávání se s tím, jak jsem vypadala dřív. Každá stará fotka v telefonu mě bodne u srdce. A hlavně ta neuvěřitelná únava. Únava z toho, že musím pořád přemýšlet, jak se ukázat, jak se schovat, jak vysvětlit, proč jsem taková. Každý odchod z domu je naplněn odvahou, každý pohled cizího člověka na ulici je pro mě hrozbou.


Stárnu a moje okolí v práci je čím dál mladší. Mám pocit, že v dnešní době vlastně čím dál víc vyhrává krása a mládí, i když v hlavě třeba nic není. Já jsem byla a doufám, že pořád jsem, uznávaná za to, co umím. Jenže čím dál silněji cítím, že už mě berou jen jako strašně dobrou, spolehlovou a levnou pracovní sílu. Tolerují mě pro mé znalosti, ale jako by pro ně zbytek mé osobnosti už nebyl dost dobrý. Protože je mi přes čtyřicet, stárnu, přibírám a měním se, ale jsem přece stale stejně chytrá! Jako pracovní zdroj jsem pro ně cenná, ale to je všechno.


BOLÍ TO!

Pět let mám práci, o které jsem snila. Vedla jsem oddělení. Firmu potkal za poslední tři roky obrovský vzestup a já jsem ve všem hrála klíčovou roli. Pozvedla jsem byznys a pomohla novému vedení dostat firmu tam, kde je teď. Brali mě jako pilíř. Neříkám, že se ke mně chovali vyloženě špatně – uznávali mě, ale postupem času mě začali zkrátka využívat. Čím víc jsem ze sebe dala, tím víc chtěli. A já už nemůžu. Uvnitř sebe cítím jedno velké DOST!


Začátkem října jsem se z toho všeho – ze stresu z práce, z mé změny a výpadku vlasů – úplně složila. Už třetí týden jsem doma na nemocenské. Je mi zle i fyzicky, trápí mě bolesti hlavy, kloubů, břicha a strašná úzkost. Moje stavy jsou pořád jako na houpačce, nahoru a dolů, ale jedno vím jistě, že se cítím lépe. Ulevilo se mi, protože jsem z toho šíleného maratonu konečně vyskočila. Mrzí mě to. Dala jsem do toho tolik úsilí, tolik snahy a měla skvělé výsledky. Jenže já už tak dál nemusím pokračovat. Teď mám konečně čas a možnost začít v klidu přemýšlet co dál.

A pravda je, že teď nevím, jak dál. Nevím, jestli se s tím někdy naučím žít tak, aby mě to neničilo. Nevím, jestli přijde období, kdy to bude snazší. A možná ani nechci předstírat, že tomu věřím. Nechci poslouchat žádné falešné rady o tom, že „vlasy nejsou všechno“ nebo že „to bude dobré“. Protože teď to dobré není. Někdy mě přepadnou tak černé myšlenky, že by bylo nejjednodušší nebýt.


ALE to přece nejde…

Chci tu být. Chci tu být už jenom proto, že jsem od života dostala tu nejlepší a nejúžasnější rodinu, jakou si kdo může přát. Mám skvělého manžela, dceru a syna. ❤️ Oni jsou ty nejúžasnější dary mého života. Kvůli nim, i kvůli sobě, se musím znovu postavit.


A právě teď, v té největší tmě, svitla nová naděje. Udělala jsem obrovský krok. Odjela jsem do Prahy na specializovanou kliniku a v tuto chvíli se mi schvaluje biologická léčba. Více sice budu vědět až v průběhu listopadu, ale po více jak 30 letech neúspěšných pokusů, mastiček a zklamání je to poprvé, co držím v ruce šanci na skutečnou změnu. Šanci, že moderní medicína poprvé cíleně pomůže tam, kde moje tělo dosud selhávalo.


Je to pro mě obrovský krok. A i když nastávají týdny čekání, poprvé po dlouhé době necítím jen bezmoc, ale i skutečnou naději. Teď vím, že to, že jsem doma na neschopence nemusí být konec všeho, ale možná je to začátek úplně nové, klidnější kapitoly mého života. Budu to žít den po dni, ale tentokrát už s vědomím, že v tom dlouhém boji nejsem sama a že se přede mnou otevírají dveře, ve které už jsem ani nedoufala. Začínám znovu věřit.

Komentáře


bottom of page