Alena: Je v pořádku se politovat

Alena žije v Hradci Králové s manželem a má dospělého syna, pracuje v bance a často cestuje, je tedy pořád na očích. Alopecie ji sice potrápila, ale po vnitřním přijetí se nestydí vyjít ven jen tak.

Kdy u vás alopecie začala a jak to vypadalo?

Alopecie u mě začala před hodně lety a vždy to byla jen vypadaná místečka – klasická areata. Měla jsem vždy „štěstí“, že to šlo lehce překrýt mými vlasy. Žádná tragédie, takže o tom vědělo jen velmi málo lidí. Na prstech jedné ruky bych je spočítala. Měla jsem delší kudrnaté vlasy pod ramena, které působily velmi hustým dojmem. Byla jsem vždy „ta kudrnatá“.

Léčila jste se tenkrát někde?

Byla jsem hned, jak to začalo (cca deset let zpět), poprvé na kožním, kde mi paní doktorka řekla, že je to od nervů nebo od stresu. A měla pravdu – v tu dobu jsem byla pod velkým tlakem v bývalém zaměstnání, kde jsem byla nepostradatelná. Nespala jsem, pracovala jsem po nocích, snažila se být všude, u všeho a stoprocentní, bezchybná, vždy pozitivní a empatická. Jak doma, tak v práci. Ale to vím dnes – předtím jsem si ten nápor neuvědomovala. Když v tom jste, těžko si to přiznáte. Paní doktorka mi napsala zinek a na vlasovou pokožku Alpicort.

A od té doby se mi to pravidelně několikrát do roka vracelo, až jsem si na to docela zvykla. Ale jen proto, že moje areata byla na mě hodná – vždy to bylo jen „lehce“ a pod vlasy zespodu, takže stačila jen sponka nebo jinak přečesat. Změnila jsem i dermatoložku, protože Alpicort mi úplně neseděl (vysušoval mě) a paní doktorka nic jiného psát nechtěla. Nová paní doktorka mi konečně po několika letech objasnila, co to alopecie znamená a změnila léčbu. Dostala jsem pěnu s minoxidilem a do ložisek jsem dostávala injekce, když byla areatka rozjetá víc než obvykle.

Po letech se vám alopecie vrátila ve větší síle, jak to tentokrát probíhalo?

Toto léto se mi vrátil obrovsky respekt k této nemoci. 12. června už jsem věděla, že je něco jinak. Měla jsem svoji areatku, ale navíc jsem vyčesávala hromadu vlasů do hřebenu a to se mi předtím nestalo. 27. června už jsem měla jen 1/3 vlasů a paní doktorku na dovolené. Měla jsem minoxidilovou pěnu 2x denně a vitamíny Revalid. V červenci jsem začala nosit šátky, protože z vlasů moc nezbylo. Léto – takže jsem si šatek vázala tak, aby to byla součást outfitu. Což bylo letos s mizerným létem fakt těžký. A začala jsem se zavírat doma. Zažádala o plný home office a přesouvala cesty na neurčito. 11. července jsem se poprvé ostříhala nůžkami na nehty v koupelně. Těch pár zbylých chlupů. A to z dnešního pohledu byla ta nejlepší věc, kterou jsem mohla udělat. 25. července jsem byla už oholená mašinkou a cítila se dobře. Neskutečná úleva se dostavila.

Mezitím jsem s paní doktorkou začala ráno nanášet minoxidilovou pěnu s kofeinem, večer roztírat Beloderm roztok. A jednou za pět týdnů neskutečně bolestivé injekce do ložisek – takže do celé hlavy. A to je tedy síla. Brala jsem stále zinek a vitaminy Revalid, které mi dělají dobře. A abych nezapomněla, vypadalo mi i jedno obočí. Ano, jen jedno...

Jaké bylo smíření se ztrátou vlasů?

Když dnes vzpomínám, tak jsem ráda, že máme dva pejsky, kteří mě tahali ven. Jinak bych byla schopna se zavrtat doma a neustále se vymlouvat, proč nemůžu jít tam či onam. A že jsem v tom fakt byla dobrá. Snažila jsem se nestresovat, cvičila, chodila večer na vycházky… jen ten kontakt s kýmkoliv mi nešel. S paní doktorkou jsme hovořily i o bilogické léčbě. Ale až poté, co nezafungují možnosti, které máme. Takže více jsme to zatím nerozebíraly.

Smíření se ztrátou vlasů nepřišlo vůbec rychle. Nosila jsem neustále šátky a pak jsem si pořídila i dvě paruky. Šátky jsem pak odhodila, vadilo mi, že když mě někdo viděl, každého napadla onkologická nemoc. A já o tom stále nemohla mluvit. Nechtěla jsem nic vysvětlovat. Smíření přišlo až paradoxně s děsně povrchní záležitostí. Napsala jsem kamarádce, fotografce, že bych potřebovala vyfotit. Řekla jsem jí, co se mi přihodilo a jak se cítím. A ona navrhla sérii fotek s tématem ženství. Že i s krátkými vlasy nebo s holou hlavou žena nepřestává být ženou. S těmi fotografiemi přišlo i smíření.

Co na to vaše okolí?

Mé okolí dlouho nic netušilo. Jen syn a manžel. A dvě kamarádky. To je výhoda bydlení na malé vesnici, když máte dostatečně velký plot. Syn byl má velká opora. Byl úžasný. Ptal se, diskutoval, objímal. Manžel si s tím dlouho nevěděl rady – takže mi dal prostor, který jsem potřebovala a před okolím mě „kryl“ a chránil.

Nosíte teď šátky nebo paruky, jak se cítíte nejlépe?

Až s parukou jsem vyrazila zpět plnohodnotně do práce a třeba i na nákup. Cítila jsem se dobře. Jen poznámka – není dobré si koupit blond paruku a tmavovlasou paruku. Pak zapomenete, kde jste v jaké byla. (smích) Těžké bylo ale poslouchat, jak jsem změnila účes a jak mi to sluší a jak je to skvělá změna. To opravdu bolelo a já neměla sílu jim říct, že tyhle vlasy nejsou moje.

Až 24. září hned po fotkách jsem odhodila paruky, vyprala šátky a vše uložila na dno skříně. A začala jsem vycházet úplně „nahoře bez“. Pro hodně lidí to byl šok, včetně mých rodičů a kolegů v práci. Našla jsem si terapii, abych to dokázala vše nějak pojmout, přijmout a pracovat s tímto „údělem“. Chodím k Janě Kastnerové, úžasné psycholožce a skvělé ženě, která mi opravdu moc pomáhá.

Jak to teď s vašimi vlasy vypadá?

A teď v listopadu mám opět hlavu plnou vlasů, stále používám ráno pěnu a večer tonikum, chodím i na injekce a stále mám za jedním uchem poměrně velkou lysinu, která je vidět, ale už se neschovávám. Chodím mezi lidi, chodím za kulturou i do práce a nemám problém mluvit o všem, co koho zajímá. Naprosto otevřeně.

Co byste poradila ostatním, kteří se ztrátou vlasů bojují?

Všem bych poradila to, aby nikam nespěchali. Aby si našli dermatologa, který jim rozumí a zkouší to nejlepší pro vás. A ať klidně zkusí i jiného, v případě jakýchkoliv pochybností.

Ráda bych všem řekla, že každý to prožívá jinak a co pomůže jednomu, nemusí druhému. Je důležité se připravit na to, že je to běh na dlouhou trať. Zpětně bych udělala jinak jen to, že bych se ostříhala dřív. Jinak nic. I ta moje samota byla přínosná. Nevím, jestli i pro mé okolí, ale pro mě určitě. Potřebovala jsem to nejdřív zpracovat já sama – a to jsem prostě já. Jinému to nemusí vyhovovat.

Ráda bych řekla i to, že je v pořádku se politovat. A taky děkuji všem silným ženám a mužům s jakoukoliv formou alopecie, že sdílí osobní zkušenosti a pocity. Opravdu to pomáhá. I přes sociální sítě jsem věděla, že v tom nejsem sama.