Katarína je úžasně energická osobnost, která o svém životě s alopecií mluví, jak kdyby to byla běžná praxe. Vlasy nemá už od svých 10 let. Pochází ze Slovenska z obce Valaská u Banské Bystřice, ale je velkou světoběžnicí a nyní pracuje v Německu. Je krásným příkladem toho, že vlasy nás v ničem nezastaví.
Jak to u tebe s alopecií začalo?
Když mi bylo 10 let vypadalo mi menší kolečko, chodila jsem na ozařování, které to trochu zpomalilo, ale zhruba do půl roku mi vypadalo vše. Doktorka mi říkala, že jsem prý prožila vnitřní šok, ale já si na nic takového nevzpomínám. V pubertě to nebylo jednoduché nemít vlasy. Děti se mě nechtěly dotýkat, bály se, že to je nakažlivé. Cítila jsem se odstrčená. Na základní i střední škole jsem nosila jen paruku. Na vysoké škole jsem chvíli nosila šátky a pak jsem si řekla, že prostě budu bez. Časem mi trochu začaly růst chlupy na intimních partiích, ale na hlavě mi nikdy nezačalo nic, už je to 23 let. Moje máma i sestra mají dlouhé krásné vlasy, můj táta v 60 má taky stále vlasy.
Zkoušela jsi nějakou další léčbu?
Šla jsem třeba na testy z kapky krve, kde se řeší i alergie a všechno možné a doktorka mi říkala, že mám všechny hodnoty v pořádku. Od narození mám ale atopický ekzém, vyrostla jsem na kozím mléce. Bojuji s tím, vždycky se objeví, když mám stres nebo hodně cvičím. Zkoušela jsem i takové alternativní věci, byla jsem třeba na vyložení minulých životů, v každém tom životě jsem měla něco na hlavě, klobouk, přilbu, většinou jsem byla tedy muž. Zkoušela jsem i hypnózu, byla jsem na astrologickém výkladu nebo u věštkyně. No, nic zvláštního jsem se nedozvěděla. Chodím také na akupunkturu, nepomohlo to teda s vlasy, ale dělá mi to jinak moc dobře.
Co se týče různých prášků, tak nevím, jestli to má cenu, musíš to pořád brát, protože když to vysadíš, tak ti to zase vypadá. Byla jsem i na vyšetření střev, protože moje máma je mikrobioložka, ale nenašli nic. Držela jsem i bezlepkovou a bezmléčnou dietu dlouhou dobu, bylo to náročné, ale nepomohlo. Jinak jím zdravě, takže si myslím, že z tohohle pohledu se hlídám. Máma mi doporučila i probiotika, která beru dlouhodobě už 5 let, ale s vlasy to nepohnulo.
Jak to máš s parukami nebo šátky?
Já chodím bez paruky i šátku už asi 10 let, vadí mi totiž mít něco na hlavě. Samozřejmě když je zima, tak si beru šátek nebo čepici (mám jich asi 200). Jako mám třeba 6 paruk doma na Slovensku, ale fakt je nenosím, ani nevím, kde jsou. (smích) Já na to ani nemám čas, lepit si paruku, lepit si řasy, já si dám na obličej leda krém, nemám ani žádný make-up. Přijde mi to ztráta času. Mám teda jedny magnetické řasy, vydrží to docela dost dlouho, lepicí mi vůbec nevyhovovaly. Ale dám si je tak jednou za rok. Obočí a linky jsem si dala vytetovat. Oboje bylo hodně bolestivé, ale třeba linky mi drží už 20 let, obočí si nechávám přetetovat tak jednou za 2 roky. Zkouším také nalepovací obočí (à la fake tetování), ale neumím to nalepit správně. (smích)
Znáš nějaké další lidi s alopecií?
Překvapivě docela dost, jedni sousedi ze Slovenska, pak v místě, kde jsem studovala, vím o dvou holkách s alopecií a otcova kolegyně to 25 let úspěšně tajila a její dcera to má teď také. Znám ji moc dobře, je to tátova dobrá kolegyně, takže jsme byly ve styku a ona mi nakonec tedy prozradila, že má paruku a že její dcera to zdědila a je na ní naštvaná kvůli tomu. Táta z toho byl dost paf, protože jsme to řešili od mého dětství a ona se nikdy nezmínila, neporadila nám.
Sleduješ někoho s alopecií na sociálních sítích?
Ano, sleduji toho hodně a vím, že my jsme ještě totálně v plenkách. Sleduji kanadské, francouzské, americké a italské skupiny o alopecii – jsou mentálně úplně jinde, to my Češi i Slováci prostě neumíme. Byla jsem i v německé skupině, v Německu teď bydlím, dělaly se tu nějaká setkání přes Zoom, kde každý říká svůj příběh. Všechny ženy tam jsou tak silné.
Máš třeba špatné zkušenosti ohledně alopecie?
Bylo mi asi 15 let, když jsem poprvé šla pracovat do zahraničí a tam mi šéf přikázal, že mám mít paruku. Že si nepřeje, aby mě děti viděly bez paruky nebo v šátku. Já jsem dělala sportovního animátora, takže si umíš představit, jaké to bylo, jak jsem se potila v tom vedru v létě. Pak jsem pracovala v Paříži a taky mě nutili mít paruku, když jsem dělala hostesku v bio restauraci. Pak to samé, když jsem dělala na veletrhu. Když teď třeba jdu někam na svatbu nebo oslavu, tak volám nevěstě nebo ženichovi, jestli je to v pohodě, že půjdu bez vlasů, protože nechci strhávat pozornost.
Ale třeba co se týče chlapů, tak jsem více méně neměla problém. Vždycky jsem přišla s holou hlavou, tak věděli, na čem jsou a zjistila jsem, že někdo to může mít rád, může mě přijmout, jaká jsem, a to je fajn.
Jsi taková světoběžnice, jak se to stalo?
Moji rodiče mě od mala vedli k tomu, že je potřeba vycestovat do světa. Oni nemohli, tak my se sestrou musely. (smích) Podporovali mě, abych jezdila o prázdninách pracovat do zahraničí. Hodně jsem dělala animátorku, dělala jsem show, tancuji totiž zumbu. Studovala jsem i vysokou školu v zahraničí. Pak jsem chvíli pracovala na Slovensku, ale nebavilo mě to, tak jsem cestovala za prací. Dlouhou dobu jsem pracovala v cestovních kancelářích, v hotelech a nenosila jsem na hlavě nic. Ráda pracuji s lidmi, jejich reakce byly různé, ale většinou si zvykli.
Dlouhou dobu jsem pracovala v Itálii, každý den mě někdo na ulici nebo v obchodě zastavoval nebo na mě hrozně čuměli, no bylo to nepříjemné. V Itálii prostě hodně dbají na krásu. Ve Francii, v Paříži to vůbec nikdo neřešil. A teď žiji ve Frankfurtu, tady je to taky v pohodě, pracuji v call centru, kde je plno cizinců.
A co ten sport, tomu už se nevěnuješ?
Ale ano, teď spolupracuji s vysokou školou, kde pracuji a přes kulturní centrum dělám kurzy zumby, ale úplně se tím neživím. Jednou do týdne si vezmu rádio, jdu do ulic a tancuji a kdo se přidá, ten se přidá, dělám lidem radost. Říká se tomu popup zumba, někteří lidé se mnou tancují pravidelně a dělám občas doma na Slovensku také hodiny zumby, aerobiku a nedávno jsme organizovali Zumba HoOping benefiční maraton. Ale nechtěla bych se tomu asi věnovat až tak profesionálně.