To není jen film, to je pravda. Hip hop a tancování je velkou částí mého života a patří i do mé cesty s alopecií.
Od malička jsem byla hodně šikovná na sporty, chodila jsem do různých kroužků, na gymnastiku apod. Protože táta hrozně miluje tenis a sám trochu hraje, začala jsem ho na základní škole hrát a moc mě to bavilo. Asi by ze mě nebyla druhá Petra Kvitová, ale nějaký potenciál tam byl, dobře jsem běhala. Pár let mi to vydrželo a možná by to drželo i déle, kdybych nenarazila na ne zrovna nejlepšího trenéra, který mi to tak nějak znechutil. Ovšem tenis si ráda zahraju do teď.
Když mi bylo 15 některé moje kamarádky tancovaly v taneční škole BDS, která se na rozdíl od všech disco tanečních škol, zaměřovala na hip hop dance. Docela se mi to líbilo, tak jsem to taky zkusila. V té době mělo tancování u nás velký boom. Dostala jsem se do složky E (ano, podle abecedy), takže vidina toho, že bych někdy došla až do A, byla trochu mizivá, ale moc mě to bavilo. Sešel se nás tam skvělý tým (tancovali jsme hip hop formace, to je až 24 tanečníků) a s těmi lidmi se bavím doteď. Dokonce jsme nad naše očekávání vyhráli hned první soutěž Mistrovství Prahy, kde jsme měli velkou konkurenci právě z řad disco tanečníků.
Opravdu jsem se do toho zažrala, žila jsem jen hip hopem, tancovala doma, po cestě ze školy, ve škole atd. Úplný Let's dance. A asi mi to fakt šlo, protože jsem postupovala výše, dokonce jsem se občas odhodlala a šla na nějaký battle (tedy improvizované tancování jeden na jednoho). Asi největší zážitek byl, když mi můj tehdejší trenér Maťo Zvara jednou v pátek večer volal, že pořádají battle v Karlových lázních a mají málo lidí, jestli nechci přijet. Přemluvila jsem rodiče a vyrazila. Ani nevím jak, jsem se ocitla ve finále. To jsem ale prohrála, protože po pravdě tolik zkušeností jsem ještě neměla. Ale byl to zážitek jak blázen. Tím to neskončilo. Výherci těhle battlů pak dávali dohromady dvojice, které tancovaly proti sobě a protože holčina, co mě porazila, nakonec nemohla, byla jsem nominovaná já. Já jsem se měla spojit se skvělým tanečníkem poppinu (jeden z tanečních stylů) Angelem a nacvičit s ním dvojičku. No pro puberťačku to bylo neuvěřitelný. Bohužel jsme velice rychle skončili, přeci jen ostatní dvojice byly tvořené z opravdu výborných tanečníků, ale pro mě to bylo jak extáze.
Jezdila jsem pravidelně na Street Dance Kemp, největší taneční kemp v Evropě, který se konal právě u nás v ČR. Sjížděli se tam nejlepší taneční učitelé z celého světa. No a tak se stalo, že jsem se dostala až do Áčka a právě na zimní soustředění před začátkem soutěžní sezóny jsem přijela už téměř bez vlasů. Nosila jsem pořád čepice, na tréninky šátky. Samozřejmě jsem nechtěla vypadat divně, takže každou soutěž jsem tancovala s parukou a protože v té době jsem ještě nevěděla o žádných lepidlech, páskách apod., byl to vždycky stres, aby mi třeba nespadla.
Zase jsme měli úplně skvělý kolektiv, to k tomu tancování určitě patří, bez toho ani ty výkony nejsou tak dobrý. A my byli opravdu skvělá parta. Také jsme vyhráli všechno, co se dalo a jeli i na Mistrovství Evropy a světa, z čehož byla pátá místa. Bylo to skvělý období. Jako brigádu jsem při škole učila malé děti tancovat. Když jsem byla v Norsku, dala jsem si rok pauzu a pak ještě jednu sezónu odtancovala. Ale už se nám trochu rozpadal tým a já začala pracovat na hlavní pracovní poměr a skloubit tři tréninky týdně bylo těžké. Takže jsem po 10 letech pověsila taneční boty na hřebík.
Není den, kdy by mi tancování nechybělo. Tancuji občas sama doma, tancuji ve své hlavě, hrozně ráda chodím do klubů na party, abych mohla tancovat (no teď už rok ne). Ale tanec a hip hop budou vždycky součástí mého života. Možná právě i to, že jsem zvyklá vystupovat před lidmi, mi dalo sílu na to, nebát se ukazovat a mluvit o problémech s vlasy.
Báro, na ty videa jsem koukala s otevřeními ústy, paráda! 😍😍😍