Míše začaly ve velkém padat vlasy v 17 letech, pro mladou ženu to nebylo nic jednoduchého. Naučila se s tím ale žít a teď už vlasy pro větší komfort shodila úplně. Vyzkoušela různou léčbu, ale na androgenetickou alopecii bohužel většina přípravků nezabírá, je dána geneticky a postupem věku se spíše horší.
Jak u tebe alopecie začala?
Poprvé si úbytku vlasů všimla kadeřnice, když mi česala slavnostní účes na ples do tanečních. V té době mi bylo 17 let. Měla jsem za sebou krásné a bezproblémové dětství, vždycky se všechno vyřešilo, i nemoci. Bylo to sice nepříjemné, když jsem se dozvěděla, že mám na temeni málo vlasů a že s tím možná budu mít problém, ale extra jsem to neřešila. Říkala jsem si, že se to spraví. Byla jsem atraktivní a hezké děvče s blond dlouhými vlasy. Dokonce jsem i přemýšlela o modelingu. Jenže pak následovaly vyšetření a já jsem zjistila, že se to asi nespraví. Protože diagnóza byla androgenní alopecie a ta se jen tak vyléčit nedá.
Co to přesně androgenní (androgenetická) alopecie je?
Androgenní alopecie je spojená s vyšším výskytem mužského hormonu v těle. A jde o vypadávání vlasů, kdy se drasticky snižuje hustota vlasů.
Mně to začalo vypadáváním vlasů zejména na temeni. Nové vlásky přestávaly růst, také se mi začala mnohem víc potit hlava, pokožka reagovala jinak, než když jsem měla normálně vlasy. Při větší pohybové zátěži v rámci školního tělocviku nebo na diskotéce jsem měla hlavu úplně zpocenou, jak kdyby mě polili vodou. Vlasů jsem měla opravdu málo, a ještě když byly mokré, tak jsem vypadala jako vypelichané káčátko.
Co ti doktoři řekli, jak ses dozvěděla, o co jde?
Nejdříve jsem šla ke kožní doktorce, ta to řešila vitamíny, injekcemi s vitamíny, ordinovala mi různé vodičky bez i s kortikoidy – třeba Alpicort. Pak jsem šla i na endokrinologii na testy, kde se teda potvrdilo, že mám vyšší výskyt mužského hormonu v těle a tam mi pak doporučili užívat hormonální antikoncepci. Gynekolog mi předepsal Diane 35, tu jsem brala asi 10 let. Je to opravdu silná antikoncepce, například ve Francii je tato antikoncepce zakázaná. Po těch 10 letech toho mělo tělo už dost, bylo unavené. Cítila jsem na sobě, že mi antikoncepce nedělá dobře. Také jsem plánovala založit rodinu. Zázračné pilulky jsem tedy přestala užívat. Možná to zpomalilo výpadek těch vlasů, ale stejně jsem jich pak měla tak málo a prořídlé, že to bylo vlastně jedno. Na endokrinologii mi i říkali, že mám štěstí, že mám jen prořídlé vlasy, že hodně žen má problém s obezitou, cukrovkou a další zdravotní potíže.
Ze začátku jsem věřila tradiční medicíně, ale začalo mi docházet, že to opravdu asi nic nespraví. Ti doktoři člověku vlastně pořádně nic neřekli, co se mu děje. Ani moc sami asi nevěděli, zkoušeli. Všechno, co jsem vyzkoušela, nepomohlo. Šla jsem pak i cestou alternativní medicíny a navštívila jsem tři léčitele a jednoho homeopata. Zajímavé bylo, že všichni pánové byli, buď úplně plešatí nebo měli výrazné kouty. Ztrátu vlasů jsem se snažila řešit i přes stravu. Nahlédla jsem do světa makrobiotiky a stravovala se podle jejich pravidel více než 2 roky. Byla jsem i na diagnostice u zkušených makrobiotiků. A ani od nich žádná jejich léčba nezabrala. Ti léčitelé, kteří za nabízenou pomoc chtěli nejvíce peněz, slibovali největší zázraky.
Došlo k nějakým změnám, když jsi antikoncepci přestala brát a založila rodinu?
S vlasy se od té doby v podstatě nic nedělo. Je to asi 10 let a je to pořád stejné, ani se to nezhoršuje. Nemám úplně plešatou hlavu, ale výpadek je opravdu velký a prosvítá mi hodně kůže. Nějakou dobu už si to raději celé holím, vypadá to pro mě estetičtěji.
Mně teda ještě předtím zjistili, že mám syndrom polycystických ovarií (PCOS), řekla bych, že to spolu může i souviset. Měla jsem mít podle doktorů problémy otěhotnět, že určitě půjdu na umělé oplodnění a jestli se to vůbec povede, budu ráda. Já jsem se ale vydala jinou cestou, šla jsem na psychosomatiku k paní doktorce Máslové, se kterou jsme konečně hovořily o mých pocitech a vztahu k sobě sama. Předepsala mi homeopatika a povznesla moje trochu utlačované ženství. Zanedlouho jsem otěhotněla, úplně přirozeně. Dnes mám tři děti, těhotenství probíhala normálně a porody by byly na další kapitolu. (smích)
Chtěla bys třeba vyzkoušet novou léčbu, když by byla dostupná?
Klidně ano, sice přímo za doktory teď už nechodím, ale občas se kouknu na internet, jestli jsou nějaké novinky. Nechtěla bych být asi úplně pokusný králík. Ale zatím nevím o žádné léčbě, která by nějak pomohla. Věřím tomu, že jednou něco takového bude. Buď se bude léčit příčina nebo bude i pro ženy běžná transplantace naklonovaných vlasů. Své vlasy bych samozřejmě někdy ráda měla zpět, ale ne za každou cenu.
Máte alopecii v rodině?
V mužské linii ano, tatínek má hlavu dost podobnou jako já. (smích) Takže asi genetické dispozice budou, ale ženy u nás v rodině nic takového nemají. Samozřejmě řeším, jestli to třeba nebudou mít moje děti. Chtěla bych vědět, jestli to mají v genetické výbavě, abych je na to případně mohla nějak připravit.
Jak to řešíš, nosíš šátky nebo paruky?
Běžně paruky nenosím, mým dětem se v paruce moc nelíbím. Jsou zvyklé na mámu v šátku. Před dětmi jsem asi 3 roky nosila nalepovací tupé. To mi však přestalo vyhovovat a obávala jsem se možných nežádoucích účinků od lepení v době mého prvního těhotenství. Bylo to pro mě také velmi drahé řešení a lepení mě často i bolelo. V té době jsem si ale opět přišla znovu atraktivní a za tupé jsem vděčná, neboť mi poskytla jistou psychickou podporu a díky ní mám i krásné svatební fotky. Dnes jsem šátková, nenosím úplně holou hlavu, na koupání u moře třeba jo, ale jinak je mi na hlavu zima. Takže na té hlavě něco mám, šátky jsou pro mě jednodušší a levnější. (smích)
Vlastně jsem docela ráda, že mě taková nemoc potkala, hodně to změnilo můj pohled na život. Člověk přestane tolik přemýšlet o vzhledu a své obalové schránce a začne se víc soustředit na důležité a podstatné věci v životě.
Jak to bralo tvoje okolí a rodina?
Já jsem asi úplně nevykazovala okolí, že bych potřebovala pomoc, i když jsem se s tím určitě vnitřně prala. Vlastně jsme o tom problému moc nemluvili, rodiče mi třeba finančně pomohli koupit si paruku nebo různé „léčivé vodičky“, ale extra jsme to neřešili. S kamarády asi taky ne, ale nemám ani žádné špatné zkušenosti s někým. Vzpomínám si jen na jeden zážitek, když přišel přiopilý koledník na Velikonoce, já měla prořídlé vlasy v culíku a on se mi smál, to jsem byla naštvaná a urazilo mě to. V té době se mě to ještě dotýkalo, ale teď už bych to brala úplně jinak. Jsem asi ráda, že jsem se s tím vypořádala sama, nikdo to nerozpitvával a já si to v sobě urovnala. Teď o tom všem mluvím normálně. Když jsem byla mladší, tak mi samozřejmě na vlasech záleželo.
Sem tam se někdo teď zeptá, proč mám šátek nebo co mi je. Ráda odpovím, že mi prostě nerostou vlasy. Spíše se ptají malé děti. Někdy si lidé myslí, jako že mám rakovinu nebo jsem muslimkou. Venku si dnes už ale nepřipadám nijak jiná a to, že mám šátek, často i zapomenu. Někdy se přistihnu, jak se řítím z domova s tak nevzhledně zamotaným šátkem, že by mi spíš lidé mohli přisoudit nějakou psychickou poruchu. Svým vzhledem lidi tedy primárně děsit nechci, takže si úvazy šátku raději kontroluji. Co si ale lidí myslí, je mi už jedno. (smích)
Máš něco, co bys ráda sdílela s ostatními, kteří se s androgenní alopecií potýkají?
Poradila bych jim, aby se nevzdávali v hledání sama sebe. Já jsem na konec zjistila, že je vše pro něco dobré. Hledat v tom něco dobrého – padají mi vlasy, ale pořád mohu žít a dá se to případně nějak řešit. Je určitě lepší tu nemoc přijmout. Mě pomohla v tomto pohledu pomohla duchovní léčitelka Ivanka Adamcová, třeba si od ní můžete něco poslechnout.
Pokud vás alopecie drtí, zkuste najít v tomto stavu něco pozitivního. Pomáhá i myšlenka, že „Každý se tu vyvíjíme přesně tak, jak máme.“ Ta nemoc nás vede k hlubšímu uvědomění. Možná je platbou za naše minulé negativní odmítavé postoje a možná je tato nemoc jen součástí genetického vývoje člověka. Možná má být budoucí generace bez vlasů a pokud ano, tak někdo s tímto vývojem začít musí.
Pokud se někomu přesto nedaří najít v této nemoci nic pozitivního, může si říct, že vždycky může být ještě hůř. Vlasy patří k našemu tělu, a to je pouze schránkou mnohem důležitější a cennější části vaší podstaty bytí. Ať se bude dít cokoliv, přeji všem alopetikům „slunce v duši,“ samozřejmě se vzpomínkou na úžasného pana Zákopčaníka.
Comments