Rozhovor s Kateřinou Žákovou, autorkou knihy Cvičebnice sebelásky, zakladatelkou seberozvojového projektu LoveHappens a terapeutkou se zaměřením na sebelásku, kterou my s alopecií po výpadku vlasů často hledáme a mnohdy nenacházíme. Jak se mít opět rádi? A jak být šťastní a spokojení i bez vlasů?
Jak jste se k práci terapeutky dostala?
Nebyl to nějaký momentální nápad ani celoživotní sen. Je za tím vlastní zkušenost a osobní příběh, ze kterého ta touha pomáhat druhým vzešla. Už je to pár let zpátky, kdy jsem si prošla vyhořením, depresemi, úzkostmi i dvěma pokusy o sebevraždu. V té době jsem se dotkla pomyslného dna, od kterého jsem se odrazila a začala stoupat vzhůru. Ačkoliv ty spouštěče byly různé, hlavně toxický vztah a chování partnera, tak klíčový byl především vztah, který jsem měla sama se sebou. Neměla jsem se ráda a neuměla si nastavit hranice, říkat ne. Chyběla mi sebeláska, a právě na tom jsem začala na své cestě ze dna nejvíce pracovat.
Ukázalo se, že jak jsem si začala dávat vztah se sebou dohromady, promítlo se to i navenek v dalších oblastech života – v pracovním životě, osobním, nebo třeba i ve vztahu k synovi. Ta změna ve mně spustila další procesy a otevřela mi další možné cesty i příležitosti. A tím, jak jsem svůj osobní příběh sdílela dál, jsem zjistila, že je to ohromně léčivé – nejen pro mě, ale i pro druhé. Bylo úžasné sledovat, že tím šířením mohu druhé inspirovat, motivovat a pomáhat jim i na jejich životní cestě.
Navíc jsem si díky sebelásce začala více vážit nejen sebe, ale i svého času – komu ho věnuju a jak s ním nakládám. Změnily se mi životní hodnoty i priority a došlo mi, že už nechci být zaměstnanec, pracovat od-do, být jen zavřená v kanceláři, bez časové i finanční svobody, nic nového se neučit, nikam se neposouvat. A tak jsem v práci dala po pěti letech výpověď a vrhla se po hlavě do podnikání, terapeutického výcviku a certifikace. Současně jsem si během té doby splnila i svůj velký sen – napsat a vydat knihu, protože psaní je mou celoživotní vášní, ke které se neustále v různých podobách vracím. No a práce terapeutky, tak ta mě strašně moc naplňuje, jsem ráda a vděčná, že mi klienti důvěřují a pouští si mě do svého života, abych mohla být svědkem jejich životních příběhů, kdy pak místo slz a beznaděje vídám smích a šťastné konce.
Váš projekt i kniha jsou zaměřené hlavně na ženy, byl to plán nebo to samo vyplynulo?
Od začátku jsem cílila na ženy, primárně hlavně na maminky na rodičovské a samoživitelky – právě díky mé osobní zkušenosti, v jaké obtížné situaci jsem se tenkrát sama nacházela, a kdy jsem hledala dostupnou pomoc. To byl i můj hlavní motiv proč vydat knížku a být dostupnou terapeutkou, abych mohla pomáhat tam, kde je to nejvíce potřeba. I proto jsem se snažila knihu vydat přes velké nakladatelství, aby ji ženy měly k dispozici u všech knihkupců i v knihovnách, několik výtisků jsem také věnovala ostravským azylovým domům pro matky s dětmi. Jinak sebelásku vnímám především jako ženské téma, proto je i má soukromá motivační skupina na Facebooku přístupná jen ženám. Ale terapie jsou otevřené i mužům.
Jakým způsobem lidem pomáháte?
Prvním krokem je určitě samotné rozhodnutí klienta – chtít si nechat pomoct a objednat se k terapeutovi. Zaplatit si ten čas, který bude vědomě věnovat jen sám sobě, pracovat se sebou a svými emocemi, poznávat se, přijímat se, odpouštět si a učit se sebelásce. Důležité a léčivé je už jen samotné povídání, otevření se druhému a sdílení svých problémů, starostí a pocitů. Každý totiž potřebujeme někoho, kdo nás vyslechne – bez předsudků, nepochopení nebo výsměchu. A ne vždy to bývá někdo z našeho blízkého okolí. Proto jsem tady já. Abych druhým naslouchala a pomohla jim projít procesem změny, překonat s nimi jejich těžké životní období, zbavit je emoční bolesti, traumat a vnitřních zranění.
A pokud se ptáte na konkrétní terapeutické techniky, jsem zastáncem transformační energetické psychologie, pracuji hlavně s emočními vibracemi a technikou emoční svobody, která funguje rychle, a hlavně je všestranně účinná. Pomáhá například i při úzkostech, panických atakách, depresivních stavech, stresu a vyhoření. Sezení doplňuji i o další techniky, například práci s dechem, vizualizace, afirmační cvičení nebo vedené meditace. Ke každému klientovi přistupuji individuálně, protože každý člověk je jiný, každé tělo i mysl funguje jinak a každý máme jiné potřeby, jiné možnosti, uvědomění, přesvědčení i návyky. Proto vždycky volím různé kombinace metod a technik tak, aby klient dosáhl co nejlepších výsledků v co nejkratším čase – a co je nejdůležitější – aby změny byly trvalé a klient odcházel s tím, že si v těžkých chvílích bude umět pomoci i sám, být sám sobě terapeutem.
Češi nejsou moc na terapii zvyklí, jak je přesvědčit?
Souhlasím, pořád u nás jsou velké předsudky. Když se řekne terapeut, každý hned vidí cvokaře, ačkoliv se o těch rozdílech čím dál více mluví. Terapeut je průvodcem klienta na jeho cestě životem. Je to osoba, která ho provede procesem změny. Není to někdo, ke komu přijde, aby mu předepsal prášky, nebo kasíroval peníze za pokec nebo rady do života. S mými klienty je to o oboustranné vědomé práci, protože máme společný cíl, kterého chceme dosáhnout. A k tomu je potřeba čas, ochota a úsilí obou stran. Důležité je proto chtít. Chtít si nechat pomoci. Chtít se dát na první místo a chtít na sobě pracovat. Pokud člověk opravdu chce, pak ho není potřeba nijak přesvědčovat – jen mu ukázat tu možnost, příležitost, cestu a osobní zkušenost.
Třeba mou přidanou hodnotou jakožto terapeutky je to, že jsem si tím sama prošla, a to mé klientky často oceňují. Nejvíce je v rozhodování ovlivnilo právě i to, že mám osobní zkušenost, že nejsem jen papírový psycholog. Sdílím s nimi celý svůj příběh, odhaluji jim sama sebe, ukazuji to, s čím mám dobrou zkušenost, co mi nejvíce pomohlo. Vidí ve mně reálnou ženu – ženu, jakou jsou i ony, z masa a kostí, mámu, kamarádku a manželku, která každý den čelí nejrůznějším problémům a výzvám, se kterými si musí poradit, a přitom nezapomíná na sebe samou. Já sama jsem důkazem toho, že právě sebeláska je kouzelným klíčem k lepšímu životu, a že i v terapii má své nepostradatelné místo.
Proč je podle vás sebeláska důležitá?
Sebeláska je klíčem ke změně, je klíčem k lepšímu životu ve všech jeho aspektech. Totiž, naši partneři, kamarádky nebo děti přicházejí a odcházejí, ale my sami se sebou budeme až do samého konce. Bez ohledu na vnější situace a vlivy, vždycky budeme mít sami sebe. My sami jsem tím nejcennějším, co v životě máme. A když se sebou budeme mít pěkný vztah, když se budeme opečovávat a mít se rádi, vždycky v sobě najdeme vnitřní sílu a tu správnou motivaci, abychom ustáli všechno na světě – ať to bude rozchod s partnerem, stres v práci, onemocnění nebo třeba ztráta vlasů.
Zvládne takovou transformaci každý?
Každý, kdo chce! Chtít je základní předpoklad úspěchu. Nikoho k tomu nejde nutit nebo přesvědčovat. Pokud už se ale člověk rozhodne, je důležité, aby nepřestal při první těžkosti, překážce a zkoušce. Právě jejich překonávání nás posiluje, díky nim se měníme a rosteme. Nutno říct, že sebeláska a obecně osobní rozvoj je celoživotní cesta, každodenní nekonečná práce na sobě. Ale každý krůček na té cestě nám odkrývá nové obzory.
Setkala jste se s klientkou, která by třeba řešila sebepřijetí po nemoci, úrazu?
Měla jsem klientku po léčbě rakoviny. Nějaký čas měla pocit méněcennosti kvůli tomu, jak vypadá, jak se na ní ta léčba fyzicky podepsala, ale to se pak změnilo, příčina nepřijetí totiž byla někde jinde než kvůli nemoci, a naše sezení byla úspěšná, léčily jsme hlavně vnitřní dítě – to bývá u klientek obecně velmi často klíčové téma. Pak jsem měla klientku, která trpěla únavovým syndromem. I když se to třeba nezdá, tak je to velmi omezující onemocnění, ona měla opravdu nějakých 5–10 % kapacity energie na den, kdy se zvládla postarat jen o sebe a své základní potřeby, nezvládala chodit do práce a nemohla se starat ani o své dítě. Upřímně jsem byla dost překvapená, že vyhledala pomoc u mě, byla už totiž v dlouhodobé psychologické i psychiatrické léčbě, měla i silnou medikaci, a já měla pocit, že jí nemůžu úplně pomoci. Když mi ale hned po prvním společném sezení napsala, že si ani nepamatuje, kdy naposledy měla tolik energie, a že se ten den cítila mnohonásobně lépe než obvykle, dojetím jsem brečela a nemohla uvěřit tomu, že to naše setkání mělo až takový efekt! V tu chvíli jsem si řekla, že mám fakt boží práci, takový pocit jsem nikdy předtím nezažila. A podobných příběhů v mé terapeutické praxi přibývá, takže ano, funguje to! Sebeláska mění životy, pomáhá a léčí!
Když se budeme bavit konkrétně o alopecii, jsem přesvědčená, že nás neurčuje náš zevnějšek a naše vlasy, ale jde hlavně o to, co máme uvnitř a jak „to“ uvnitř my sami vnímáme, přijímáme a opečováváme. Teprve tehdy, když přijmeme sami sebe takové, jací jsme, pak nás bude přijímat a respektovat i naše okolí. Ta cesta určitě vede přes sebepoznání a sebepřijetí. Život je krátký a vratký, a jsou tu mnohem důležitější věci než to, jaké máme vlasy!
Co dělat, když nemá člověk pochopení od toho nejbližšího okolí?
S tím se setkávám prakticky u každé klientky, že nemá to potřebné podporující okolí, i to právě přilévá olej do ohně vnitřní bolesti a pocitu nedostatečnosti a méněcennosti. Jsme sociální tvorové, potřebujeme lásku druhých, jejich oporu, ujištění a podporu. Navíc sociální prostředí hodně ovlivňuje naše návyky, chování i myšlení. A to nepodporující okolí nás může snadno stahovat zpátky do komfortní zóny. Říká se, že jsme průměrem pěti osob, kterými se nejčastěji obklopujeme. Nesnažte se proto za každou cenu udržovat kontakt s někým, kdo vás nepřijímá, nepodporuje, a naopak vás odsuzuje, odstrkuje nebo ignoruje.
Chápu, že ne vždy jde úplně sbalit kufry, ukončit vztah nebo rozbít rodinu, ale měli bychom si budovat i ty vazby a vztahy, které nám pomohou docílit toho, co chceme a potřebujeme. Proto pokud ve svém blízkém okolí nenalézáte podporu a pochopení, připojte se třeba do online komunit, které sdružují stejně nastavené lidi, ve kterých můžete bez obav sdílet a vzájemně se podporovat, inspirovat i motivovat. Jako je tomu například u vás – lidmi s alopecií. Jak jsem už zmínila, sdílení hodně pomáhá, v komunitě je síla.
A taky nezapomeňte, že i vy sami jste si tím nejlepším přítelem, podporovatelem a fanouškem. Pokud jím nejste, pojďte to změnit a staňte se jím! Zamyslete se, jaký se sebou vedete vnitřní dialog? Jak se sebou a o sobě mluvíte? Umíte se pochválit? Povzbudit se? Poděkovat si? Nebo má u vás hlavní slovo vnitřní kritik: „Nejsi dost…! Neumíš! Nezvládneš! Nevíš! Musíš! Nesmíš! Měla bys!“?
Vaše kniha, Cvičebnice sebelásky, co v ní lidé najdou?
„Zamilujte se do sebe na druhý pohled a změňte svůj život k lepšímu!“ Tak zní heslo knihy. Cvičebnice sebelásky je praktická seberozvojová kniha s prvky autobiografie, která má potenciál čtenářkám změnit život. Do knihy jsem otiskla velký kus sebe, vyprávím v ní svůj životní příběh – jak mě deprese a úzkosti dohnaly až k pokusům o sebevraždu. Ale kniha je zejména o té cestě ze dna, o tom stoupání vzhůru, o mé i vaší transformaci. V knize sdílím nejen své osobní tipy, myšlenky, postoje a zkušenosti, ale zejména konkrétní postupy, metody a techniky, díky kterým se mi podařilo mít se zase ráda a mít život ve svých rukou. Zamilovala jsem se do sebe na druhý pohled a změnilo mi to život! A věřím, že když jsem se sebelásce naučila já, dokážou to i další ženy. Věřím, že právě Cvičebnice sebelásky jim k tomu pomůže.
Kniha je jedinečná v tom, že je současně i pracovním sešitem. Čtenářky budou samy psát další kapitolu nejen této knihy, ale i svého nového a lepšího života. Obsahuje 37 praktických úkolů. Každá žena totiž nemá tolik času věnovat se osobnímu rozvoji, sebevzdělávání a práci na sobě (vlastně spíše žádná ho nemá tolik), jakkoliv to je výhodná investice – jak už dneska vím. A s touto myšlenkou jsem knihu vytvářela – aby to nebyla nudná teoretická příručka, ale aby byla protkaná poutavým osobním příběhem, ve kterém se čtenářky mohou najít, a dala jim ucelený a praktický postup krok za krokem, jak se do sebe zamilovat na druhý pohled a změnit svůj život k lepšímu. Zkrátka, aby čtenářky v co nejkratším čase získaly co největší porci motivace, inspirace a podpory na své vlastní cestě k lepšímu životu.
Musím přiznat, že jsem dostala hodně zpětných vazeb, že je to těžká knížka. Jde totiž hodně do hloubky, hodně do minulosti, hledá příčinu a odemyká i to, co v sobě dlouho a hluboko zamykáme. Všechny naše problémy, traumata a emoční bolesti pochází hlavně z dětství. Z toho, co nám naši rodiče a další blízké pečující osoby udělaly nebo řekly, i když ne třeba vědomě. A tyto negativní vzorce a programy si pak přenášíme do dalších vztahů, a tak vznikají další problémy, další vnitřní bolesti, a prohlubuje se naše neláska k sobě a pochybnosti o sobě samých. V knize ukazuji, že existuje cesta, jak z toho ven.
Na vašem webu máte i blog s inspirativními rozhovory a tipy ohledně sebelásky. Zaujal mě třeba článek o tom, že mluvit sprostě je dobré.
To je hodně populární článek, vlastně je ze všech nejčtenější! (smích) Ano, nadávání nám ulevuje. Potřebujeme ventil – neškodný ventil, jehož pozitivní efekty jednoznačně převažují nad důsledky při potlačování emocí. Když v sobě nosíme například potlačený vztek, pocity křivdy a frustrace, mohou u nás snáze propuknout i úzkosti a deprese, dokonce se mohou ještě prohlubovat. A budeme-li dlouhodobě potlačovat negativní emoce, začnou v nás zahnívat a somatizovat se, začnou z nich vznikat různé nemoci.
Před pár lety psycholog Zbyněk Vybíral shromáždil celkem devět důvodů, proč lidé mluví sprostě a nadávají. Mezi ty pozitivní patří uvolnění napětí a pocitu frustrace, povzbuzení a dodání si sil, a v neposlední řadě nám nadávky pomohou překonávat strach a úzkost. Když budeme ventilovat své zklamání, vztek, hněv a podráždění, v psychologii se mluví o „odčerpání agrese“. Je to podobné jako s výkřikem. Křičení je zvukově intenzivnější výdej energie a nadávka naopak obsahově. Když při nadávání navíc i zvyšujeme hlas, vlastně tím ještě zdvojnásobujeme intenzitu účinku. Sprostá slova také fungují jako analgetikum, pomáhají nám lépe zvládat bolest. Sprostá slova zkrátka mají úlevný, očistný i posilující účinek!
Co byste vzkázala lidem s alopecií, kteří jsou třeba na začátku své cesty, pochybují o sobě, potřebují sami sebe přijmout.
Pokud cítíte a vnímáte, že byste si přáli bez obav chodit mezi lidi, třeba i bez vlasů, aby vám bylo jedno, co si okolí myslí, a aby vás to už nijak neomezovalo, nestyďte se hledat cesty – třeba právě terapie. Nebojte se tuto možnost vyzkoušet! Je strašná škoda přežívat v kolotoči musím/nesmím/měl bych/neměl bych – nespokojení, nešťastní, v neustálém omezování a bez sebevědomí. Za těmi dveřmi, za tím bezpečným místem s nápisem „komfortní zóna“, na vás čeká spousta nových životních krás a zážitků. Ale když ty dveře neotevřete a nevykročíte vstříc svému strachu a obavám, tak se nic nezmění.
댓글