top of page
  • Barbara Tesařová

Kateřina: Nejste v tom sami!

Katka bydlí v Berouně a ráda by se svým manželem procestovala svět. Dělá pole dance a aerial hoop, klidně i bez paruky. A už 7. prosince si pro vás připravila zajímavý seminář na téma Život s alopecií, který vznikl pod jejím projektem „Můj vnitřní (ne)PŘÍTEL“, který se zaměřuje na psychiku člověka.

 

Katko, řekněte nám něco o sobě.

Moje jméno je Kateřina Šebek a na sociálních sítích mě najdete nejen pod mým pravým jménem, ale především i pod názvem mého nového projektu „Můj vnitřní (ne)PŘÍTEL“, který jsem stvořila za účelem pomoci lidem s alopecií i bez. Nejsme v tom totiž sami! Mnoho z nás jen není vidět nebo slyšet, a proto jsem se rozhodla přestat schovávat a o alopecii otevřeně mluvit. Alopecie jen podtrhuje jedinečnost každého z nás. I díky nám je svět zkrátka pestřejší.


Mým největším koníčkem je Pole dance a Aerial Hoop, kde vystupuji pod jménem SheCat. Tyto sporty snoubí nejen tanec, akrobacii a hudbu, ale člověk si u toho dá i pořádně do těla, zkrátka je to pro mě vše, co miluji, v jednom. Miluji komunikaci s lidmi, ruční tvoření všeho druhu, přírodu, bylinky, zvířata a ze všeho nejvíce cestování. To byl vždy můj velký sen, procestovat svět. Taky proto, jsem nyní podala výpověď v zaměstnání, abychom si tento sen mohli společně s manželem splnit. Právě on je pro mě velkou životní oporou, a taky úžasní přátelé, které ve svém okolí mám.


Kdy a jak u vás alopecie začala?

Na to, že mám nějaký problém, jsem přišla zcela náhodou. Bylo mi 14 a měla jsem před tanečními. Řekla jsem si, že zkusím nový účes s čelenkou. Při zkoušení účesu s vlasy sčesanými za uši jsem si za uchem všimla většího holého místa. Odkryla jsem vlasy úplně a nahmatala jsem dokonce celý pruh, jako kdyby mi někdo podholil hlavu kolem dokola. Nechápala jsem to a nemohla tomu uvěřit. Stála jsem před zrcadlem a zkoumala onen pruh, než mi došlo, že to není zlý sen, ani hloupý vtip mého otčíma, který mi pořád vyhrožoval, že mi podholí hlavu. Když jsem vyloučila všechny „logické“ varianty, přirozeně přišla neuvěřitelná panika a strach. Strach o to, co se to děje a co se bude dít dál.

Věděla jste v té době, co to alopecie je, že to může být na celý život?

Netušila jsem, že alopecie vůbec existuje. Znala jsem z knih příběhy o vypadávání vlasů z důvodu těhotenství, to bylo ale všechno. Když jsem se svým problémem začala obíhat lékaře, po úmorném několika měsíčním kolečku lékařských vyšetření jsem dostala verdikt nevyléčitelného autoimunitního onemocnění štítné žlázy. O alopecii v tu chvíli nepadlo ani slovo. Okamžitě mi zakázali veškeré sporty, abych žlázu nenamáhala a stále dokola opakovali, že moje vlastní tělo pojídá mé (díky bohu zatím jen vlasové) buňky a že je otázka času, než se to otočí proti mým životně důležitým orgánům. Dostala jsem léky s tím, že je budu brát již do konce svého života a více bohužel nezmůžou. Byla jsem vyděšená k smrti, a to doslova. Jako 14letá holka jsem skutečně nechápala, že z nepochopitelného důvodu to bylo všechno přehnané, chovala jsem k lékařům silný respekt a úctu. Až po téměř roce jsem narazila náhodou na skvělého lékaře, když jsem šla na kontrolu se štítnou žlázou a on zastupoval mou původní lékařku, která měla dovolenou. Vše mi vysvětlil, uklidnil mě, že mi nejde o život, že se někde stala chyba v komunikaci, jak se věci skutečně mají. Díky němu jsem se poprvé dostala k opravdovému problému, se kterým jsem se potýkala, tedy s ALOPECIÍ, v té době ještě s AREATOU. To, že je to ale problém klidně i na celý život, jsem stále netušila.


Podstoupila jste tedy nějakou léčbu?

Prvních pět let jsem šla standardní cestou, kde jsem tedy intenzivně hledala pomoc u lékařů. Tím, že jsem měla velmi hustou kštici, mi vlasy řídly opravdu velmi pomalu, a proto jsme měli paradoxně dost času zkoušet různé varianty léčení. Někdy něco dorostlo, jinde zase vypadalo, ale ty dorůstající místa byly pro mě hnacím motorem, že jdu správnou cestou.


Prvotně jsem podstoupila léčbu s vodičkou Alpecin, se kterou si myslím, že začíná snad každý s alopecií. Když nebyly znatelné žádné výsledky nasadili jsme tzv. „sněžení“, které se ale též minulo účinkem. Následně mi nabídli ozařování infračerveným a ultrafialovým světlem, ale pod podmínkou silných vedlejších účinků, proto jsem tuto variantu striktně odmítla. Po těchto neúspěšných pokusech, jsem dostala doporučení na Centrum vlasů ve vinohradské nemocnici. Tam zvolili velmi radikální způsob léčby, formou mazání vlasové pokožky chemickým roztokem, který mi způsoboval silné vyrážky, jelikož tím prý stimulovali vlasy k růstu. Opět bohužel bez úspěchu. Posledním pokusem v Centru vlasů byla léčba kortikoidy, kterou jsem však velmi brzy musela vysadit, protože jsem otékala po celém těle, jako kdyby mě poštípaly vosy a díky tomu, jsem nebyla schopná fungovat v běžném životě.


S odstupem pár let jsem se rozhodla znovu zkusit kliniku v Klatovech, která se zaměřuje přímo na alopecii. Jejich léčba spočívá v tzv. jehličkování, kdy vám vpichují strojkem s jehličkami (podobný tetovacímu strojku, jen s více jehličkami) do hlavy vitamínový roztok, který podporuje růst vlasů. Tato metoda se podstupuje bez umrtvení. Vzhledem k tomu, že mám holou celou hlavu jsem podstupovala intenzivní 20minutové bodání do hlavy. Odcházela jsem celá rozbolavělá s lehce zakrvácenou hlavou a nebyla jsem schopná fungovat po zbytek dne. I přes prvotní pozitivní náznaky, že léčba bude fungovat – změnila se mi struktura pokožky hlavy a zbytky vlasů se posílily – jsem se rozhodla léčbu ukončit. Důvodem nebyla ani tak značná finanční zátěž, jako spíše, že to byla nejbolestivější varianta léčby, jakou jsem kdy zkusila. Zde jsem to prostě vědomě vzdala s tím, že budu mít raději holou hlavu.


Aktuálně vím, že se dostal na trh i nový lék na alopecii ve formě tablet, ale o něm nemám prozatím zjištěné žádné informace.


Mohu tedy bohužel jen konstatovat, co v mém případě v rámci lékařství nepomohlo a především, díky čemu jsem si zadělala i na další zdravotní potíže jako vedlejší účinky některých léčebných metod. Nic ale nebylo proti tomu, že díky procesům těchto léčebných metod a občasnému přístupu některých z lékařů, jsem si připadala jako králík s nálepkou „na tu nic nefunguje“. Vyčítala jsem si, že jsem nebyla schopná najít léčbu, která by mi pomohla. Díky čemuž jsem spadla do silných depresí.


Mojí zkušeností tedy je, že není řešení zaměřovat se pouze na důsledky nemoci, na problém „tam venku“. Pochopila jsem, že je potřeba pátrat po příčině, nebo alespoň se ji pokusit najít, nezahlazovat jen důsledky. Nicméně tuto zkušenost jsem nabila a tento princip pochopila až díky tomuto celému procesu „léčení“.


Mým naopak velmi velkým pomocníkem se staly různé terapie a kurzy, které mi pomohly zpracovávat moje obavy, strachy a silné emoce, které jsem neuměla filtrovat. Sice díky terapiím a jiným desítkám kurzům svou kštici zpět nemám, ale za to se sama v sobě cítím lépe a dokáži sama sobě poskytnout o dost stabilnější podporu a zázemí.

Jak to s vašimi vlasy a chlupy vypadá teď?

Aktuálně na hlavě mám vlasů asi jako Homer Simpson. Bohužel jsem přišla i o obě obočí a na jednom oku o řasy. Na tom druhém mi řasy zatím statečně drží. Co se týče ostatního ochlupení na těle, které bych přirozeně jako žena i s radostí oželela, tak tam bohužel rostou rychlostí světla ve značné hustotě. Někdy má život zkrátka neuvěřitelný smysl pro humor.


Je tedy příčinou vaší alopecie onemocnění štítné žlázy nebo máte jinou teorii?

Štítná žláza podle mého názoru není příčinou alopecie. Mám ji stabilizovanou, a podle pravidelných krevních testů tvoří hormony, jak má. Mám léky proto, aby správně fungovala. Už jen z tohoto principu, bych tedy měla mít zpět všechny svoje vlasy i chlupy.


Mojí osobní teorií je, že příčina se skrývá uvnitř každého z nás. Byť to může znít pro někoho přehnaně „ezo“, cítím, že to tak je. Jinak by přeci všechny ty léčby z venku dovnitř fungovaly. Nikdo nikde vám v rámci alopecie nedoporučí léčení nebo praktiky z nitra ven. Nikdo mě například nenaučil pracovat se svými emocemi, ani před alopecií, ani během ní. Přitom je to velmi podstatná věc při fungování sama se sebou ve světě – v tom vnitřním i v tom vnějším. Věřím, že alopecie k nám přichází proto, aby nás něco naučila, jako všechny nemoci. Stačí, když ji budeme pozorovat anebo věnovat pozornost tomu, jaký život žijeme. Stačí si všimnout i detailů, například:

Jaký byl váš den doposud? Jak jste se dnes cítili?


Jsme od malička hodně vychováváni v tom, abychom se situovali hlavně na lidi a situace kolem nás, tedy zvenku dovnitř – stejně jako dostupné léčby. Sebe dost často máme až na posledním místě, co to ale udělat výjimečně naopak? Mě v těchto chvílích chodí občas velké AHA momenty, že si říkám, že se nedivím, že vlastně ta alopecie za mnou přišla, aby mě trochu probrala a naučila žít jinak – lépe a smysluplněji.


Jak jste se s tím tedy popasovala?

Jsem zatím ve fázi, kdy alopecii akceptuji a naučila jsem se s ní žít a využívat i jejích výhod. Ale do úplného sebepřijetí s tím, jak vypadám, jsem zatím nedošla. Na rozdíl od mého manžela, který mě skutečně přijímá takovou, jaká jsem, více než já sama. Je to ale proces. Věřím, že i do úplného sebepřijetí jednou dojdu.


V celém procesu mi nejvíce pomohlo alopecii NEZHLEHČOVAT. Záměrně slovo nezlehčovat zdůrazňuji. Když jsem se začala s alopecií potýkat, bylo mi upřímně jedno, kolik je horších nemocí na světě a že mám skvělý tvar hlavy. Já se potýkám s touto nemocí a bere mi něco, co pro všechny lidi na světě je vlastně taková evoluční samozřejmost.


Bylo potom pro mě o dost snazší vnímat alopecii jako fakt a případný důsledek mého jednání v přístupu sama k sobě.


Pomohlo mi také NEPOTLAČOVAT své emoce. Dost často jsem skrývala svůj vztek i velmi hluboký smutek nad mou ztrátou a nad tím, jak se cítím. Nejen lékaři, ale i mé okolí v té době mi říkali: „Prosím tě vždyť jsou to jen vlasy, ty naděláš.“ nebo „Buď ráda, že nejsi závažně nemocná.“, případně „Chlapi jsou taky plešatý a nikomu to nevadí.“


Byly to silné emoce a bylo jich hodně, o to více jsem se cítila hůř, když se mi vlastně nic zlého podle okolí neděje, ale já jsem přesto ten vztek a smutek prostě cítila, i když jsem nechtěla. Připadala jsem si pak jako špatný člověk, a vyčítala jsem si to, jak celou situaci vnímám.


Kdežto když jsem přijala své opravdové emoce s tím, že i vztek a silný smutek je prostě přirozený, už jen z důvodu, že přicházím o něco, co doposud bylo mou samozřejmou součástí, přišla velká úleva. Úleva, že to tak mám, že se mohu vybrečet i vyvztekat, že ty emoce mohu pustit a vytvořit si tak tím prostor na nové emoce i ty radostné. S tím mi pomohly právě ony zmíněné terapie (nikoliv psychologové) či sebe rozvojové kurzy.


No, a nakonec mi neskutečně pomohl můj manžel. I přes všechny velmi náročné podmínky, kterými jsem si prošla nejen v dětství, ale i v dospívání, jsem díky němu nalezla pocit bezpečí, zázemí a pochopení. Na základě toho jsem se mohla vydat na cestu k sebepřijetí a hledání pochopení významu mé nemoci.

Zaměřujete se tedy hlavně na psychiku, budete na toto téma také pořádat seminář, který může být pro lidi s alopecií přínosný, proč by se měli zúčastnit?

Ano, máte pravdu, naše psýché je velmi důležité pro prožívání kvalitního a šťastného života. Jakmile nejsme psychicky v pohodě, ani nejlepší práce světa a nejdražší věci na světě nás neučiní šťastnými. Proto se věnuji alopecii hlavně z pohledu psychosomatiky.

Seminář vřele doporučuji každému člověku s alopecií i bez, pokud:

  1. Touží prozkoumat možné příčiny alopecie na základě vzorců a programů v našem jednání (příjem vs. výdej energie, naše vlastní hranice, umění říkat ne apod.).

  2. Hledá upřímné pochopení a přijmutí všech emocí bez zlehčování, které v nás alopecie vyvolává (pocit bezmoci, že je to nefér, proč já, vztek, smutek atd.).

  3. Chce získat konkrétní tipy, jak s těmito emocemi pracovat a nezůstat tak v sebelítosti.

  4. Potřebuje otevřít TABU témata, o kterých se ve společnosti mlčí (alopecie a sexualita, sebevědomí, ztráta identity atd.).

  5. Chce se propojit s komunitou lidí, která je v obdobné situace a tím získat silné spojení a podporu, že v tom skutečně není sám.

  6. Chce si vyslechnout inspirativní příběhy, jak se s alopecií vypořádat a umět využít i jejích výhod.

  7. Chce přispět k vyvrácení mýtů o alopecii, které se společností šíří.

Pokud jste si alespoň jednou řekli ano, srdečně vás přivítám na svém semináři 7. 12. 2023 od 18:00 v Praze na Zbraslavi. Cena vstupenky je 350,- a je možné jej objednávat na e-mailu sebekkaterina@gmail.com. Počet míst je omezen, aby se zachovalo komorní prostředí vzhledem k citlivosti tématu, proto neváhejte a napište si o své místo.


221 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page