Iva je momentálně také na rodičovské dovolené, minulý týden na svět přivítala nový přírůstek do rodiny, již třetího potomka. Bydlí na Valašsku a užívá si společnosti dvou koní a pejska. Alopecie u ní začala před třemi lety po porodu dcery. Že to není jen běžné řídnutí vlasů po porodu poznala hned, vytvořily se jí pověstná lysá kolečka ve vlasech. Teď už má na hlavě jen zbytky vlasů a bohužel jí padají i řasy a obočí.
Jak to u vás s alopecií začalo?
Zjistila jsem to po narození druhé dcery, ona byla dost náročné miminko, hodně plakala a první půl rok byl těžký. Ještě jsme k tomu rekonstruovali dům, takže toho na mě bylo hodně. Když mě tehdy sestřenice stříhala, tak jsem zjistila, že mám dvě vypadaná místa vzadu na hlavě. A pak to pořád padalo. Loni v létě už jsem na hlavě měla úplné zbytky vlasů a rozhodla se to oholit. Teď jsem před pár týdny zjistila, že mi leze dolů obočí i řasy, to byla další rána. Ale co, nenadělám nic.
Brzy vám přibyde do rodiny další miminko. Těhotenství nenastartovalo růst?
Já jsem v to trochu doufala, něco málo mi na hlavě roste, ale moc se toho nezměnilo. Je určitě rozdíl, když to potkalo mě, která už mám děti a zázemí, než když to potká mladou ženu, která teprve hledá partnera. Když už má člověk děti, tak má hodnoty někde jinde. Je to asi jednodušší se s tím vyrovnat.
A jak reagovala vaše rodina, že jste najednou ztratila vlasy?
Prvotní šok byl asi nejhorší pro mě. Každý by mi chtěl hrozně pomoci, ale ono není moc jak. Můj tatínek, když jsem se oholila, přišel, že mi koupí paruku, ať si vyberu. Ale já jsem se na to necítila. Bylo to od něj ale moc hezké. Teď už jsme se s tím asi všichni smířili, děláme si z toho spíš srandu, protože utápět se v tom nejde, to by se člověk zbláznil.
Jak to přijaly vaše děti?
Jak mi to padalo nějak postupně a doma jsme o tom hodně mluvili, tak to vnímali jako normální věc. Syn má už 6 let a dcera 3. Nebyly vyděšené nebo tak. Já jsem jim to vysvětlila, i ve školce jsme to řešili. Nějaké děti v šatně se třeba chichotaly nebo se ptaly, všem jsem to vysvětlila, že to je taková nemoc a že se s tím nedá nic dělat. A beru to tak, že to dětem třeba dá něco do života ve smyslu, že občas není třeba věci přehnaně řešit nebo se z něčeho hroutit. Kdyby se jim nedej bože něco takové stalo, budou vědět, že to není konec světa. Snad jim tím jdu příkladem.
A jak na to reagují ostatní lidé?
Nechodím do práce, takže je to pro mě asi trochu jednodušší. Jsem doma na rodičovské. Sousedi si zvykli, komu jsem to neřekla já sama, tak se to nějak rozneslo. Ale lidé jsou různí. Bylo těžké vylézt ven s holou hlavou. Snažila jsem si to v hlavě nastavit tak, abych se netrápila pohledy ostatních. Když jsem přišla třeba k doktorce, tak jsem se podívala na ty lidi a snažila jsem se si z toho udělat trochu hru, bavila jsem se jejich reakcemi. Určitě je příjemnější, když se někdo na rovinu zeptá, než když na mě hází tázavé či soucitné pohledy.
A když jste řekla, že to je alopecie, věděli, co to je?
Já sama jsem vůbec nevěděla, nikoho jsem neznala. Ale když se to téma nějak odkryje, tak člověk zjistí, kolik lidí kolem něj trpí ztrátou vlasů. Samozřejmě hned jak jsem na to přišla, tak jsem googlila, co to je.
Myslíte, že je na internetu dostatek informací o této nemoci?
Ani nevím, když jsme našli slovo alopecie, tak třeba sestřenice kadeřnice už trochu věděla, o co jde. Začala jsem řešit nějaké doktory, ale víme všichni, že na to lék neexistuje. Někomu pomůže něco a pak mu to zase vypadá, a tak pořád dokola. Ani jsem neměla potřebu zkoušet specializované kliniky. Jen jsem si nechala vyšetřit krev, spíš z obavy ze štítné žlázy, ale vše bylo v pořádku. Pokud to bude chtít narůst, tak to naroste.
Takže jste navštívila nějak doktory, mělo to výsledek?
Byla jsem na kožním, kam asi vede cesta každého, kdo zjistí, že mu padají vlasy. Dostala jsem nějaké hormonální vodičky, kortikoidy, nic z toho ale moc nezabíralo. Pak jsem sama zkusila přírodní přípravky, ale po nějaké době jsem se na to vyprdla. Na Facebooku jsem objevila skupinu o alopecii a když jsem si přečetla všechny ty příběhy, tak mám pocit, že honit se po doktorech nemá smysl.
A když se to do budoucna nebude lepšit, budete to ještě chtít řešit?
Asi ani ne, rok jsem brala různé doplňky stravy, neublížilo mi to, ale ani nepomohlo. Prostě jsem to vzala tak, jak to je. A jsem toho názoru, že pokud ty vlasy mají narůst, tak ať rostou samy než si dělat falešné naděje nějakými přípravky. Já teď chodím i bez paruky, jak já říkám „naostro“. Měla jsem paruku chvíli půjčenou, ale není to nic pro mě, necítím se v tom. Raději chodím tak, jak jsem, občas si vezmu šátek.
Zmínila jste skupinu o alopecii na Facebooku, pomohlo vám, že i ostatní jsou na tom stejně?
Určitě ano. Všichni máme stejné pocity, občas tam lidé píšou, jak kdyby mi mluvili z duše. Ty příběhy mi pomohly si to srovnat v hlavě a ukázat manželovi, že není potřeba se honit po doktorech, protože to nemá výsledky. On se pořád snažil, aby to bylo lepší. Ale když viděl ty příspěvky ostatních, pochopil mě.
Hodně žen bere jako nejzásadnější krok, že si tu hlavu oholí, jak to bylo u vás?
Bylo to šílené. Já měla na hlavě opravdu jen ostrůvky vlasů, už jsem vypadala strašně. Dlouhou dobu jsem to schovávala. K tomu oholení jsem mohla dojít dříve, ale bylo to opravdu těžké. Měli jsme jet na dovolenou a já jsem si říkala, že takhle se třemi chlupy na hlavě tam fakt nemohu chodit. Tak jsem běžela k sousedce kadeřnici, ať to jde dolů. Bylo to hrozné, chtělo se mi brečet, ale jak to bylo dole, tak přišla úleva.
Comments